Vaše zkušenosti

Krásný den, drahá Katko Beo, nejde mi moc slovy vyjádřit, jak silný a hluboký vděk cítím. Pár dní si terapie ještě „dosedávala“ a nastalo zklidnění a smíření. Velký kámen ze srdce je pryč a veliké děkuji, že mě bylo umožněno se s babičkou rozloučit.

Předně bych Vám chtěla poděkovat za poslední Cestu! Tak dobrou náladu a dobrý pocit jsem nečekala! Opravdu to bylo nečekané 🙂

Každopádně, jsem ráda, že byla možnost se s Vámi potkat v tento den, protože o tři dny později jsem porodila. 🙂 A musím říct, že Cestu si užilo i miminko, protože jsem cítila, že od jejího konce se začalo “něco” dít. Co bylo neuvěřitelné, byla i délka porodu a celkové načasování – v neděli se holky s přítelem vrátili z procházky, já jsem začala cítit, že nejsem ok, začali jsme se proto pomalu chystat k odvozu holek k babičce a do porodnice jsme dojeli tak, že po vstupu do nemocnice se za minutu miminko narodilo, v podstatě na tři zatlačení. Zpozdit se kdekoliv, asi to nestihneme. Holčička byla nesmírně šikovná a tak, jak jsme si na Cestě slíbily, vzájemně jsme si pomáhaly. Cestou do porodnice jsem myslela na dech, na to že já jsem oporou pro ni a ona pro mě…bylo to překvapivé, že jsem po příjezdu do porodnice hned porodila, protože jsem předpokládala, že nám to půjde tak pomalu jako posledně. A věřím, že tomu Cesta hodně přispěla! Kdybych Cestu neabsolvovala, pravděpodobně bych se cestou do k rodičům a následně do porodnice, soustředila na tu bolest…takto jsem se soustředila na to co jsme si s miminkem slíbili – že budu dýchat a že si vzájemně pomůžeme, snažila jsem se s miminkem komunikovat, byť jen v duchu. A věřím, že díky tomu to vyšlo tak na sekundu přesně a navíc téměř bez námahy! A žádného porodního zranění! Přijde mi to až neuvěřitelné!

Dobrý den Katko Beo,

chtěla jsem psát už dříve…nestalo se. Myslím na Vás ale často, hlavně na ten pohled,kdy jsem myslela, že tam nejspíš umřu a jak jsem otevřela oči a viděla jak tam stojíte ÚPLNĚ V KLIDU….na to nikdy nezapomenu. Věděla jsem, že to zvládnu. :o)

Chci moc poděkovat za to, že jste šla cestou se mnou. První týden po, jsem byla trošku v rauši :o)). Nemohla jsem pochopit kde se to ve mě všechno vzalo :o)). Zjistila jsem jak moc mě ovládá hlava a až se zase někdy budu chtít ponořit do sebe hlouběji už to nebude s takovým strachem (což bylo asi dost vidět).

Teď mi přijde vtipný, jak jste mi říkala, že můžu křičet a kopat atd. Jsem si říkala….no to ani náhodou a 15min. nato řvu jak tur :o))) Pro Vás nic nového, pro mě dost zásadní vystoupení z komfortní zóny.

Bylo to ale strašně očistný. Nevím jak to popsat, ale něco se tam stalo a já jsem tam v tu chvíli opravdu něco nechala, ukončila, odpustila… je toho víc.

Ulevilo se mi a cítím po dlouhý době, že jdu dopředu bez baťohu….určitě mi rozumíte:o)

Děkuju opravdu z celého srdce.

Hezký den, Kači!

Já se furt odhodlávám, že Vám napíšu, jen jsem ještě nesebrala čas, možná i odvahu, kdoví. Cítím se neskutečně, první týden byl ještě dost bolestivý, vstřebávala jsem všechny ty pocity, co jsme spolu vydolovaly. Moje ego se bouřilo a odmítalo uvěřit, že je taková zkušenost přenositelná napříč životy. Ale já už mám jasno. Teď už je to zase jiné, každopádně se mi neustále v takových vlnách vrací pocit vděčnosti a vnitřního uspokojení. Odnesla jsem si toho od Vás mnohem víc, než jsem čekala a za to Vám chci upřímně poděkovat. Jeden důkaz mluvící za vše – týden po Cestě u Vás za mnou přišel tatínek a zahrnul mě takovou vlnou pozornosti a lásky, že jsem to skoro ani nebyla schopna vstřebat (podotýkám, že bez toho, aniž bychom si předtím cokoliv řekli, nebo udělali), takže jsem pochopila, že i na něj dolehla na dálku moje velká vlna vděčnosti a vnitřního usmíření.

Mějte se moc krásně a ještě jednou děkuji za vše.

Káťo, díky ti moc, že jsi, za tvoje absolutní přijetí a za ten prostor, kde už člověk nemusí potlačovat a přebíjet. Já jsem tak vděčná, že jsem to mohla prožít. Víš, já si tu první část Cesty ani moc nepamatuji, prostě jsem si to nesnažila vymyslet a úplně to všechno vypustila ven, toho, čeho jsem byla plná :-) Ale jak mi v úterý bylo. Bolela mě snad každá buňka od hlavy až k patě, horko a zima a všechno ale věděla jsem, že si tělo potřebuje jen odpočinout a že to jen potřebuje ještě nechat odžít.

Káťo, pro mě je to takové poznání, že se nemusím ztotožňovat s mými myšlenkami, ale ani se za ně vinit a posuzovat je, že tyhle jsou špatné a tyhle jsou dobré. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, tak jsem jsem si vytvářela takové hry v hlavě. Na ulici, „musím předhonit tu paní než napočítám do 10, nebo se něco zlého stane“. „Nesmím šlápnout na čáru nebo někdo umře“… atd.  A teď je to stejné akorát v jiné podobě „když si budu myslet tohle a tamto, tak to přivolám“. Připadá mi to teď úplně šílený. Díky, že si to můžu uvědomit a obejít to, jak jsi říkala. To je úleva. Dnes v noci jsem při bouřce dostala strach o babičku a pak jsem si uvědomila, že nemusím věnovat tu pozornost strachu a vykreslovat si hrůzné scénáře, ale mohu se za ni místo toho modlit. Kéž si toto vědomí uchovám, moc bych si to přála.

Díky Ti moc za všechny 3 Cesty. Jsou to veliké dary.

Měj se hezky.

Dobrý večer, Katko,

píši s větším odstupem, nicméně bych Vám velmi ráda za email poděkovala! Čekala jsem s emailem, abych Vám mohla napsat jak život plyne a co se změnilo od chvíle co jsme se naposledy viděly… Musím z hloubi své duše poděkovat. Se starší dcerkou se náš vztah posunul – třecích ploch, je poskrovněji … dokáže se rozčílit, a přesto vzápětí přijít a říct, proč to tak bylo a že mě má ráda! A stalo se tak zničeho nic :) Hýčkám si tento pocit, je to báječné, jsem neskonale šťastná, že ji mám a že máme k sobě otevřenou náruč a lásku! Je mým velkým učitelem, ona mi je opravdu velkým zrcadlem!

Za každé ze svým tří dětí jsem šťastná! Každý den si uvědomuji, jak důležité děti pro nás jsou, jak máme možnost díky nim být lepší!

Další zprávou je, že od té doby co jsme se neviděly,se objevily u sledování jednoho filmu slzy :) Byl o adopci dětí a jejich odmítání náhradních rodičů…říká se “jedna vlaštovka, jaro nedělá” ale !

Měla jsem teď možnost strávit dva víkendy se svou sestrou. Neuvěřitelně nám to oběma pomohlo! Mě určitě v té možnosti sdílení a zjištění, že spoustu pocitů máme společné. I jako trojka, jsme ji dokázala několikrát říct, v čem je daleko lepší než já a že je pro mě velkým vzorem! Podobné téma bylo i v poslední Cestě a myslím, že se ve mě něco otevřelo.

Ještě jsem Vám nenapsala jednu změnu! Starší dcera od malička špatně jí. Kolikrát bych si myslela,že jede na pránu… Teď se to ale změnilo. Začala si o jídlo říkat a jí dokonce i porce, které bych nikdy neřekla, že zbaští!

Mohlo by to být věkem, ale věřím tomu, že to něco, co se ve mě malinko uvolnilo, zprůchodnilo její teď už alespoň trochu přirozenou potřebu k jídlu!

Ještě vtipně k mým obavám z můr atp. Před 14 dny jsem byla na procházce a vyřizovala telefon. Na zemi byl motýl, který nemohl vzlétnout. Bez váhání jsem ho dala na ruku a začal mě oťukávat sosákem:) Pocit, že mám na sobě něco, co bych si normálně na ruku nedala, jsem zaznamenala až ve chvíli,kdy se mu z mé ruky nechtělo a musela jsem ho přemluvit.:)

S můrama ještě nejsem kamarádka, ale usnula jsem v místnosti kde jsem věděla, že poletuje, 2 můry jsem měla v autě – zvládla jsem je vypustit…. ještě mě bohatě navštěvují, ale nemám z toho zástavu srdce. :)

S láskou

Ahoj Katko,

zítra odjíždíme na dovolenou a všechno „dolaďuji“, a tak jsem ti taky chtěla napsat zprávu, jak jsme dopadly po poslední Cestě s Kamilkou.

Suma sumárum, zdá se, že to opravdu pomohlo :-). Tento týden už pozná, kdy se jí chce čůrat a necvrká si do kalhotek. V noci se sice ještě občas počůrá, ale věřím, že to zlepší čas. A čůrání už jí vůbec nepálí! Já jsem moc spokojená, už to nechám jen běžet…..

K tomu příběhu se ještě pojí dvě příhody.

U tebe jsme byly v úterý a v pátek večer, když šla Kamilka spinkat, byla moc unavená a zničeho nic spustila ohromný křik, jak jí moc bolí bříško. Vypadalo to na náhlou břišní příhodu a s mužem jsme se děsili, že bude potřeba jet na pohotovost. Když se mi jí jakž takž podařilo uklidnit, nabídla jsem jí Cestu. Říkám jí ale, že asi neumím takovou Cestu s plyšákama jako ty a jestli bude souhlasit s Cestou, jak jí dělám já. Ona na to jen: „Mami, já tě to naučím, neboj.“ A odkráčely jsme si to s celou náručí plyšáků na klidné místo do ložnice. Kamilka mě tak trochu vedla, já jsem jen komentovala divadelní dění. Ukázalo se, že to byl velký stesk po babičce (opravdu jsme jí dlouho neviděly). Během deseti minut přestalo bolet bříško nejen hlavní představitelku divadla, ale i Kamilku. Do postýlky odcházela usměvavá, spokojená a bez bolesti a spala až do rána.

Dva dny na to za mnou přišla, že už nechce, abychom já a Vilík spali s ní v pokojíčku. Doslova řekla: „Mami, já vím, že mi nikam nezmizíš, že za tebou kdykoliv můžu přijít.“ Vytřeštila jsem oči, sama jsem si chtěla užívat při spaní její blízkost, ale respektovala jsem její přání….a od té doby spí sama. Jen tak.

Já vím, že ty už jsi na tyhle příběhy asi zvyklá, ale mě to stále ještě udivuje. A mám neuvěřitelný pocit uspokojení až blaženosti, že jsem na Cestu přišla. Že je tak snadné jí používat. A tak snadné s ní někomu pomoci.

Zdravím tě a ještě jednou moc děkuji, že děláš svou práci tak dobře.

Prošla jsem si terapii CESTA. Potřebovala jsem pomoci se vztahy s muži. Žádný mi nikdy nevydržel, hledala jsem řešení, proč nedokážu s nikým vydržet nebo on se mnou?

Naskytla se mi příležitost vyzkoušet tuto možnost, projít si vlastni CESTU mým životem a rozluštit otázky.

Po odhodlání jsem prošla touto „terapií“.

Bylo to neskutečné, zjistila jsem, ze se vše, co vás čeká ve vašem životě, odehrává už v dětství.

Můj problém byl otec. Proto mi nevycházely vztahy s muži. Nedokázala jsem je přijmout a pochopit je.

Odpustila jsem mému otci, ale nezapomenu, jak se k nám choval.

Teď jsem šťastně zadaná a měním celý svůj život.

Mohu tuto CESTU všem doporučit.

Všem přeji hodně lásky a štěstí.

Jsem maminka tří malých dětí. Klukům je šest a tři a dcerce osm měsíců. Všechny děti jsem porodila v porodnici a vždy jsem se setkala s milým a empatickým přístupem. První porod byl rychlý, ne bez bolesti a prostě si tak nějak proběhl sám o sobě. Bála jsem se ho a celé těhotenství jsem se vyhýbala všem informacím o porodu, nic jsem si nevyhledávala. Nechtěla jsem se zbytečně děsit. Jenom jsem na konci těhotenství šla do mateřského centra na pár přednášek a jednu návštěvu porodnice. Prohlídka mě moc neuklidnila, ale věřila jsem, že to nějak zvládnu. Porod prvního syna začal prasknutím vody v posteli a než jsem se nachystala do porodnice, rozjely se kontrakce a do čtyř hodin od prasknutí vody byl syn na světě. Krásný porod na prvorodičku. I když to šlo rychle, přála jsem si, ať už je to za mnou, brala jsem to jako něco, co musím přetrpět. U druhého syna jsem věřila, že když si budu přát rychlý a pohodový porod, splní se mi to. Pohodový byl, ale rychlý opravdu ne. Až po delší době mi došlo, že jsem si ho sama brzdila – svou myslí a nastavením, že přeci, když ten první byl rychlý, druhý bude ještě víc….Chtěla jsem diktovat svému tělu, co má jak být…a když to tak nebylo, byla jsem z toho rozladěná a po těch dlouhých hodinách i velmi vyčerpaná. Opět to bylo něco, co jsem musela nějak přežít. Když jsem ale čekala svoje poslední dítě, začala jsem se o porod víc zajímat. Přečetla jsem si knihu o domácím a bezbolestném porodu a začalo mě lákat něco takového prožít. Vědomě a s vírou v sílu svého těla i miminka, v sílu přírody. Ale necítila jsem se dost silná na domácí porod. Celé těhotenství jsem byla hodně vyčerpaná a nebylo mi dobře. I přesto jsem ale cítila, že mě miminko velmi intenzivně tlačí k tomu, abych se připravila co nejlépe, abych co nejvíce naslouchala svému nitru a očistila ho od pocitů, které mě tíží.  Během těhotenství jsem jakoby „náhodou“ vyzkoušela kineziologii, učila jsem se více pracovat se svou myslí a tělem a do rukou se mi dostala kniha od Brandon Bays – Cesta. Roky je mé velké přání vyléčit se z nevyléčitelných zdravotních obtíží a proto jsem pocítila touhu Cestu absolvovat. Našla jsem si Katku a objednala se k ní. Nakonec se ukázalo, že důvodem zřejmě nebyla ani tak nemoc, jako blížící se porod. To, co jsem při Cestě zažila, tomu odpovídalo. Moje maminka se mnou totiž měla těžký porod, při kterém málem zemřela. Možná jsem se toho podvědomě bála. Byly jsme totiž po letech v úplně stejné situaci – já byla třetí dítě po dvou synech a maminka otěhotněla se mnou, když jí bylo 34. Já to měla naprosto stejné. Při Cestě se tedy uvolnily některé pocity, kterým asi hlavou ani nejde porozumět. Celá Cesta s Katkou byla úžasná, objevná a bylo až neuvěřitelné cítit pocity a na vlastním těle zažívat něco, co vlastně nemá s vaším současným životem nic společného…Na druhou stranu to bylo i velmi vyčerpávající, ještě další dny jsem byla velmi unavená. A můj třetí porod? Velmi, velmi intenzivní, rychlý a sice ne bezbolestný, ale nádherný – podařilo se mi uvolnit se, poddat se procesu a soustředit se na tělo a miminko s důvěrou, že vědí co a jak. Malá byla na světě čtyři hodiny od zesílení kontrakcí. Jen tak tak na cestu do porodnice a vyšetření, na sál jsem málem nedošla :-D Cítím velkou vděčnost, že mi Cesta s Katkou přišly do života. A vůbec za vše, co jsem prožila. Čím jsem starší tím víc věřím, že vše je jak má být.

Ahoj Kačí,

každý den děkuji za poslední Cestu s tebou, kdy jsem řešila násilí na ženách, smrt, kdy jsi mě držela… Je to asi rok…

Vůbec jsem si neuvědomila, že se mi tím uzdravila pochva a mám pokaždé nádherné fyzické prožitky při milování, které se stalo součástí mého života bez pomyšlení “ zrovna se mi dneska nechce“…

Vždycky mě to bavilo, ale velmi často jsem měla i pocit, že „musím“ nebo „protože jsi mi něco udělal, tak dneska nic nebude.“

Jako by to bylo podmíněno “ za dobré chování muže vůči mně….“ a někdy mám ten pocit, že mnoho žen to tak má a tím jim krachují vztahy.

To jenom tak krátce..

Dobrý den, Katko,

daří se mi dobře. Domů jsem přijela s pocitem, že jsem o sto kilo lehčí a o sto let mladší :)

Vtipné bylo, že po cestě od Vás jsem najednou měla přímo před očima billboard, na kterém bylo SATJAM. (Což jsou nějaké střechy a normálně by to člověka asi nezaujalo, ale vzhledem k tomu, že jsme se dost bavily o pravdivosti, pravdě a tak, tak mě to úplně rozesmálo).

Ještě ten den jsem si zrušila všechny sociální sítě, protože jsem si uvědomila, že se těžko stojí ve vlastní pravdě a hledá vlastní síla, když je člověk pořád rozptylován a zmatený z toho, kdo vlastně je. I díky tomuto kroku jsem pocítila velké změny. Jsem mnohem klidnější, méně sebekritická a líp se mi uvědomuje, kdo jsem a co chci.

Také jsem začala křičet v autě. V lese jsem z toho měla pořád blbý pocit, že bych někoho mohla vyděsit nebo rušit, takže jsem to vymyslela tak, že křičím, když jsem sama v autě :) Jakýkoliv vztek se snažím vyřvat. Díky tomu mám pocit, že si už uvědomuju, když na mě jde a co mi to dělá s tělem. Cítím, jak mi tuhnou záda, stahuje se žaludek a podobně. V řadě těchto situací už jsem tak uměla dotyčnému říct – začíná mi z toho být fyzicky špatně, takže tuto konverzaci končím. I můj muž to doma pocítil, že se učím říkat ne mnohem důrazněji :) A učím se mluvit o tom, co mě štve hned, abych to nepolykala. V józe jsem začala vyhledávat spíše hravé styly, abych nabourala ten řád a spíš se bavila a zkoušela nové věci. Celkově si tedy myslím, že za tak krátkou dobu se u mě udály velké změny.

Ještě jednou moc děkuji za průvodcovství při mé cestě, byl to pro mne opravdu hluboký zážitek. Několik dní jsem ho intenzivně zpracovávala, ale cítila jsem, že vše je pozitivní.

A k té malé holčičce ve mně – vnímám, že má v sobě pokoj, myslím, že vše je tak, jak má být.

Musím říct, že jsem byla až překvapená, jak mi Cesta poměrně rychle pomohla „vyřešit problém“ (jestli se to vůbec takto dá formulovat). Jako kdyby mávnutím kouzelného proutku. Fakt.

Sice určitě budou další věci k „řešení“ na mé Cestě – to vidím už teď 😊 – ale to není důležité a asi je to i normální.

Je úžasné jaké má člověk možnosti 😊

Dobrý den, Katko,

Mám se moc dobře, ale s dětmi a prací mi čas letí závratnou rychlostí.

Po našem setkání pozoruji velké změny… jsem daleko klidnější a snažím se všechny lidi kolem sebe brát takové jací jsou… je mi tak nějak daleko lehčeji a dokonce i můj muž nedávno řekl, že je moc spokojený, protože konečně u nás doma cítí harmonii a že se konečně cítí dobře jako muž.

Moc Vám touto cestu ještě jednou děkuji za čas a energii, kterou jste mi věnovala. Stálo to doopravdy za to 🙂.

Vše to začalo na jaře roku 2017, kde mi moje fyzioterapeutka vyprávěla úryvky z knihy Cesta od Brandon Bays. Toto vyprávění mě zaujalo, takže když jsem byla ve městě, stavila jsem se v obchodě a knihu jsem si koupila.

Nechala jsem si ji na stolku s tím, že až pojedeme v červnu do Chorvatska, bude to skvělé čtení k moři. A bylo! Kam se hrabou detektivky. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout a cítila jsem, že toto chci zažít. Když jsem se vrátila domů, sedla jsem k internetu a hledala jsem terapeuty. Bylo jich poměrně dost. Protože však jde o hodně osobní a citlivou záležitost, potřebovala jsem, abychom si takzvaně „sedli“, a taky jsem nechtěla jezdit na druhý konec republiky. Vybrala jsem si Katku.

Když jsem u ní byla poprvé, pochopila jsem, že je to citlivý člověk, který mi dával dostatek prostoru a nikam mě netlačil. Byla to opravdu skvělá volba. Nakonec jsem přišla i podruhé a po třetí… Po čase to nebylo jen o terapii, ale vzniklo mezi námi něco víc, než je jen vztah terapeut – klient. Kdykoliv si na ní vzpomenu, rozleje se ve mně příjemný pocit a hezké vzpomínky. Rozhodně ji mám za co poděkovat. Terapie mě přivedly více k sobě do vlastního já, ukázala mi jiný pohled na některé stránky mé osobnosti, otevřela se mnou nevyřešené zážitky a nedořešené vztahy, podívala jsem se v jejím doprovodu do svého hlubokého dětství, abych některé věci pochopila a vyřešila. Pamatuji na terapii, kdy za mne prolévala vlastní slzy – to nedělá každý.

Pod jejím laskavým a citlivým vedením to pro mě nebyla jen cesta o další krok vpřed, ale spíše další stupínek na cestě vzhůru sama k sobě i k druhým.

Katko díky za vše a ať se ti daří.

Dobrý den Katko,

děkuji Vám moc za krásný email,

chci Vám upřímně poděkovat, že mi pomáháte otevírat dveře k mému vnitřnímu vědomí, každá návštěva, na kterou jsem k Vám přijel mě neuvěřitelně pomohla nahlídnout dovnitř a najít zapomenuté vzpomínky, které ve mně automaticky spouštěly ochranné reakce, jež se mnohokrát nepříjemně týkaly mého okolí a já jsem se pořád uklidňoval naučeným já už jsem prostě takový, je to silnější než já. Nyní už vím, že to vše šlo přes mou mysl, což je v našem životě bohužel největší nepřítel, když to teď píšu přijde mi slovo nepřítel hodně silné, protože už jsem pochopil, že nechci proti něčemu bojovat, já to chci ze srdce přijmout a obejmout to , protože je to mojí součástí a můžeme spolu v lásce žít, když se pokorně zklidním a nechám reakci na mém srdci, odkud proudí ta jediná a nejdůležitější životní energie, tou je bezpodmínečná láska, jež proudí z nekonečného společného vědomí. Všichni jsme jeho součástí, jenom každý svým způsobem, na základě individuálních životních zkušeností, více nebo méně zapomněl, že odtamtud jsme přišli a v opětovném nalezení cesty zpět je naše poslání, proč jsme se narodili. Jsem nesmírně vděčen, že jsem při hledání cesty k sobě našel Vás, člověka nesmírně empatického, který mi bez jakýchkoli soudů pomáhal skládat, pomocí terapie cesta, mozaiku cestičky k sobě domů. Já si jenom přeji, abych byl taky schopen pomáhat v budoucnu lidem, kteří přijdou s touhou najít cestu domů. Mám silný pocit, že jakmile se nám daří najít tu správnou cestu okamžitě začínáme vysílat vlnky, které k nám přivedou stejně naladěné bytosti díky bohu za to. :-) Všichni máme svobodu volby, jakmile se ale rozhodneme na základě srdce, tak vědomí nám začíná podávat ochrannou ruku ať už v jakékoli formě.

Teď již dokonale rozumím formulaci Vladimíra Kafky 1+1=1 :-)

Dobrý den, Kateřino,

chci Vám moc poděkovat za prožitek a proces, který jsem s Vámi absolvovala. Vstřebávala jsem to dlouho, ve čtvrtek jsem byla hodně unavená, všechno to tak nějak dojíždělo… Večer mě silně rozbolela hlava, druhý den jsem byla jak „přejetá bagrem“. Ale cítila jsem se najednou tak nějak čistě… Nevím, jak to lépe popsat.

Bylo mi u Vás opravdu dobře. Máte v sobě moc krásnou energii. Když jsem ležela na zemi, hlavou dolů a brečela jsem, byl to jeden z nejponižujících momentů v mém životě. Ale pak, když jsem v sobě konečně našla sílu – ve chvíli, kdy jsem měla chránit „malou Janu“, to byl naopak jeden z nejsilnějších momentů za poslední roky.

Nic podobného jsem zatím nezažila a vím, že tohle je něco, co jsem strašně moc potřebovala.

Je to CESTA z bludného kruhu ven. Cesta k tomu, abych našla samu sebe. Myslela jsem na to, jak se pořád hledám, jak se snažím najít smysl svého života, najít si v něm to svoje místo a žít spokojený život.

Moc Vám děkuju za to, že tak přirozeně dokážete člověka navést na podstatu problému. A nechat ho projít tím největším peklem, protože pak přijde úleva… ❤

Dobrý večer, paní Katko,

nikdy nedokážu popsat jak moc jste mě pomohla. Mám pocit, že slovo DÍKY není dostatečné vyjádření toho, co jste se mnou udělala. Mým problémem byl vztek, který trval několik hodin i několik dní a nálady, co se měnily jako podzimní počasí. Nikdy jsem nevěřila tomu, že bych se těchto nálad a vzteku dokázala zbavit. Ale po Vaší terapii se něco stalo a já si konečně uvědomila jak je krásné žít bez hrozných vlastností co mě trápily. Myslím si, že mé rodině se hodně ulevilo, už nemají doma nerváka s kterým se nedá žít, ale celkem vyrovnanou osobnost, která ví co chce. Takový klid a mír v duši jsem nezažila. Děkuji Bohu, že mě k vám ukázal Cestu a Vám za to, že jste se stala mým průvodcem. A pokaždé když se podívám na energetický obrázek, který jsem od Vás dostala,(mám ho pověšený v obýváku a dívám se na měj často) tak si vzpomenu na to, co jste pro mě udělala. 

Takže ještě jednou Díky.

Terapie Cesta ke mně přišla jako pomoc při řešení jedny z nejhorších chvil mého života.

Diagnoza – rakovina.

Po prvopočátečním šoku se člověk hlavně ptá „Proč“? „Kde je příčina této nemoci“?

Od Brandon Bays jsem v minulosti četla knihu Cesta a proto jsem věřila, že tato terapie mně může něco z toho „Proč?“ naznačit, možná i ukázat.

Na první sezení jsem šla plná naděje i strachu. „Co se asi dovím“?

Důležitých informací jsem „dostala“ hodně a efektů typu „Aha“ také. Byla jsem nadšená, tak už něco z toho „proč“? vím. Ale za pár dní jsem měla pocit, že toho bylo málo, že to zdaleka není vše. A tak jsem se objednala na další terapii. Přemýšlela jsem s čím se asi ještě setkám, co má duše odhalí. A byl to šok.

Spousta silných emocí se drala z mého podvědomí. Silný pláč, půl hodiny, hodinu, či dvě? Nevím. Ale již vím, že byl nádherně osvobozující, očistný důležitý. Vyplakala jsem mnoho bolesti, trápení, emocí… a bylo mi lépe a lépe. A spolu s uvědoměním si, proč ke mně nemoc přišla, jsem mohla začít

„pracovat“ na změně svého chování, svých zvyků, vzorců. Začala jsem si uvědomovat co jsem dělala špatně a rakovina mě nutila vše rychle měnit. A já měnila postoje, názory, chování, zvyky, přehodnocovala co je a není důležité…

Za pár měsíců se mi změnil život od základů. A já za to moc a moc děkuji. Že terapie Cesta existuje, že jsi mi Kači trpělivě naslouchala a pomáhala. Že jsem měla možnost tím vším za tvé pomoci projít a měnit svůj život.

Díky terapii se mi také velice otevřela intuice, já ji začala naslouchat a do mého života přicházeli lidští andělé, kteří mi pomáhali a pomáhají

a ….začaly se dít „zázraky“.

Všemu a všem moc a moc děkuji

Moc vás zdravím…

A omlouvám se, že e-mail pro vás vždycky tak odkládám, ale změny ke mně chodí spíš nenápadně a postupně, tak dlouho čekám, co z toho vyleze… =) Co se týče těžko uchopitelným pocitů, už teď mám pocit, že jsem zase o něco klidnější, vyrovnanější a jistější sama sebou a svými pocity. A teprve teď, po Cestě, jakoby mi došlo, že opravdu můžu říkat nahlas, co cítím, protože to není špatně a vždycky je to pro dobro věci.

Navenek jsem si všimla, že jsem otevřenější. Až mě to samotnou asi dvakrát překvapilo. :-)Druhá strana to vzala skvěle a byl to prostě úžasný pocit – říct jasně, otevřeně a s láskou, co se mi nelíbí, jak bych si něco představovala, nebo z čeho mám strach. Vždycky jsem se v tom pocitu pak koupala ještě tak půl hodiny. :-)

No a asi nejvýznamnější věc se mi stala asi tři dny po Cestě, kdy za mnou přišel táta, že si chce promluvit (pracuji v jeho firmě, kterou mám přebírat a nastoupit po něm na místo šéfredaktora). Řekl mi, že mu připadá, že o tu jeho práci nemám moc zájem, že to není můj šálek čaje, že mi tam jsou bližší jiné pozice… Mluvil celkem dlouho a v podstatě přesně popsal to, jak se cítím – to, co jsem se mu chystala už dlouho říct, ale neměla odvahu. Takže jsem mu to potvrdila a řekla mu, že se bojím, aby nebyl zklamaný, když se třeba jednou rozhodnu firmu prodat nebo opustit úplně. No a on mi řekl, že není debil, aby trval na tom, že to musím dělat, a že určitě nebude zklamaný, hlavně když budu dělat něco, co mě bude bavit…

Jsem Cesty pořád ještě úplně plná ,strašně moc Vám za ni děkuji, pomohla jste mi najít klid v duši. Mám takový jiný náhled na život a tím i doma, takže máme pohodu. Nejlépe to vystihuje naše společná s manželem adopce kočičky z útulku. Nechtěl o tom nedávno ještě ani slyšet a minulý týden jsme se rozhodli a uskutečnili. Moc moc na Vás vzpomínám, neznaly jsme se a při loučení jsem měla pocit, že se loučím s velice blízkým člověkem. Nádherným člověkem. Ještě jednou Vám děkuji, přála bych každému zažít Cestu tak jako já s Vámi.

Dobrý den Katko :)

Přemýšlím, jak slovy popsat to, co se mi Vaším prostřednictvím otevřelo a stále otevírá. Ukázala jste mi bohatství obyčejných věcí a upřímnosti k sobě samé… Jedním z poselství procesů Cesty pro mě osobně bylo poznání síly a zároveň odvahy přijmout se takovou, jaká jsem a také to, že honba za dokonalostí byla jakousi formou útěku před strachem. Celé ty roky jsem nedokázala ani pomyslet na to, že bych se mohla mít alespoň trochu ráda. Nyní, i ve chvílích, kdy mi není zrovna do zpěvu mám uvnitř sebe naději.. tou nadějí jsou slova MILUJU TĚ, AŤ SE DĚJE COKOLIV. Velikost toho citu, který se konečně může plně projevit je obrovská a doslova bych řekla transformující… někdy z toho doslova pláču jako želva :)

Cesta za poznáním sebe samé a slupování jednotlivých slupek někdy bolí, ale v té bolesti nyní s vědomím ,,ptačí perspektivy“ je cosi očistného a láskyplného co nás nenechá padnout… Katko, děkuji za to vše a ještě za mnohem víc, než si nyní dokážu představit. Uvědomila jsem si, že mým posláním bude šířit naději a že ty zdánlivě ,,přízemní“ činnosti, situace, povinnosti i lidé, kterým jsem se vyhýbala, jsou ti největší učitelé.. učí mě totiž NIC neodmítat a doslova klíčové pokoře k životu a všem jeho formám.

Díky Bohu za procitnutí a touhu po životě samém.

Ahoj Káťo,

já na tu naši Cestu taky hodně vzpomínám. Ty jsi opravdu skvělá a pravdivá a přišlo mi to jako detektivka, kdy jsi stopovala něco, co jsem v sobě měla, ale nebyla schopná to vidět. Nebo jinak, poskládala jsi z jednotlivých střípků obraz. Obraz, který  mi přijde dokončený a nemám potřebu se k němu nějak vracet a litovat. Nejdřív mi přišlo, že se pořád motám v kruhu a nejsem schopna se dostat hlouběji ke svým emocím, ale pak to pro mě bylo velice intenzivní a bylo už opravdu načase se té tíhy zbavit.

I když jsem teď v jednom kole, tak v „krizových“ situacích si najednou připadám taková nahá. Jak kdyby  ta ochranná zeď kolem mě opravdu spadla. A v těch chvílích jsem ráda za afirmace – hlavně ta „je bezpečné být sama sebou“ – tak trochu objev :-)) Víc si teď všímám svých nánosů, kterých bych se chtěla zbavit, nevím, kde se vzaly a jsou zbytečné. Takže tuto Cestu, kterou jsme měli, vidím jako začátek.

Asi je ještě brzy, ale setkání, co jsem teď měla s mamkou a taťkou mi přišla taková milejší, vlídnější.

Jinak po fyzické stránce to bylo teda něco, vůbec jsem to nečekala. Byla jsem tak moc unavená, druhý den mě bolely nohy jako kdybych ušla kus cesty. (Cesta je opravdu výstižný název). Zdá se mi, že si teď víc přes den narovnávám záda a dýchám.

Moc ti děkuji.

Zatím to jsou jen takové střípky nebo neuchopitelné pocity… Cítím se trochu jistější, víc říkám, co bych chtěla (až mě to v jedné situaci samotnou překvapilo =) ), a hlavně se přitom cítím míň provinile. Taky mám pocit, že dokážu s chladnější hlavou ustát a reagovat, když mě přítel za něco kritizuje. A jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál =)

Co se týče fyzična, tak jsem ve středu a ve čtvrtek hodně intenzivně cítila ten podbřišek – ve čtvrtek už to při pohybu až bolelo. Takže tam asi taky něco probíhalo =)

Jinak jsem nad těmi sezeními pak ještě přemýšlela a rozhodně nelituji, že jsem to toho šla. S odstupem se mi ty informace utřídily, uležely, pospojovaly a mám z toho vážně dobrý pocit. A v souvislosti s tím jsem vám chtěla ještě jednou moc poděkovat, protože hlavně vaší zásluhou to byla opravdu příjemná zkušenost – byla jste laskavá, trpělivá, upřímná… A díky tomu (spolu s tím, co jsme si řekly) jsem hodně odbourala pocit, že bych dělala něco špatně nebo třeba zdržovala. Z toho jsem byla asi nejvíc nervózní =) Takže děkuji a stále si myslím, že to nebyla moje poslední cesta a že se ještě někdy v budoucnu uvidíme.

A málem bych zapomněla! Hned ve středu jsem vzala akrylky a popatlala první plátno – A ani mi ho nebylo líto! A barev mi bylo líto jen trošku! Už se těším, až bude přítel v práci a popatlám si další… =)

Moc Vám děkuji za terapii a průvodcovství na CESTĚ :) Byl to neuvěřitelný zážitek a prožitek,který jsem dosud nezažila a mělo to pro mne velký význam,když jste mne navedla,jak se ponořit do svého nitra.

I když jsem se synem tak málo,něco je jinak :) Je tak nějak více v pohodě,když si spolu vykládáme přes telefon a já taky . Dokonce když jsem mluvila s bývalým mužem, i on byl tak nějak milejší………… Uvidíme.

Každopádně cítím po Vaši terapii nějakou vnitřní úlevu od strachu, co jsem si řešila.

Po cestě domů jsem mému příteli vyprávěla, co jsem u Vás prožila a myslím, že i jemu to pomohlo mého syna více pochopit.

Cesta s Katkou pro mě zřejmě byla přelomová zkušenost, která mě naučila více důvěřovat svému nitru, svým pocitům a vůbec tomu, co se děje (i když se mysl všemožně brání zajetými stereotypy a racionálními rozbory:)). Těším se na další Cesty a postupné odhalování toho, co zůstává skryto – myslím, že cesta je ještě dlouhá.. Katka je podle mě výborný terapeut, byl jí dán skvělý vhled do lidské duše i patřičný nadhled. Moc děkuji!

Moje dvě Cesty s Katkou

Katko, chci Vám tímto prostřednictvím ještě jednou poděkovat za skvělé dvě Cesty, kterými jsem prošla. Díky nim jsem mohla prožít tak velkou dávku soucítění, lásky a pochopení, že se to dá těžko popsat slovy. Tohle musí člověk opravdu zažít, aby pochopil, jak osvobozující jsou slzy stékající po tvářích v momentě, kdy se setká s čistou láskou, radostí a klidem nejen u sebe, ale i u ostatních. Vřele doporučuji každému, kdo chce pochopit sám sebe a život, jaký žije.

Co je pro mne CESTA od Brandon Bays?

Úžasný nástroj jak se pomalu, ale jistě dostávat k sobě, do své Podstaty, do svého středu. Až po několika procesech jsem si uvědomila, že TA úžasná a dokonalá MICHALKA tam někde vevnitř opravdu je, a že chce být svobodná, jen se musí postupně zbavit těch svých masek, které jí nasadili lidé okolo ní, anebo jsem si je nasadila sama, jen aby se jim zalíbila.

A tam postupně pomocí CESTY odhaluji hry svého ega, které hraji sama před sebou, odhaluji svoje hry na oběť (nepoznáte?? … já chudáček, všichni se mají lépe) a postupně zjišťuji, že všechno v mém životě je tak, jak má být, všechno do sebe krásně zapadá, moje tělo se postupně uvolňuje a spolupracuje a moje mysl už nemusí. :-)

If you don´t fight with life, life simply helps you.

(z písničky Ananda od Devi Premal a Mitena)

Pokud bych se na tomto místě měl stručně vyjádřit o mém setkání s cestou, pak bych musel jednoznačně začít mým setkáním se svou úžasnou ženou a něčím o ní, ale potom bych potřeboval několik stran a možná samostatný blog. :-)

Zkusím to vzít stručně. Je úžasné sledovat, jak se má žena časem mění a transformuje v bytost, se kterou je prostě krásné být. V každodenním životě, v každém krátkém okamžiku, při různých situacích, které nám život a naše tři děti předkládají. Když četla knihu Cesta od Brandon Bays, bylo na ní vidět, že objevila něco pro ni velmi zásadního. A v momentě, kdy se rozhodla vydat na semináře a terapeutický program a já viděl, jak šťastná se z kurzů vrací, věděl jsem, že naše životy už nikdy nebudou takové jako dřív.

Když jsem si přečetl knihu Cesta, říkal jsem si, že je to rozhodně zajímavá metoda, ale protože jsem typ člověka, který jen tak něčemu neuvěří, dokud si to „neosahá“, nebyl jsem stále 100% přesvědčený, že může dosahovat takových úžasných výsledků. První pokusy, které jsem se ženou absolvoval, byly více méně ztrátou času. Nebyl jsem schopný „vypnout ochrany“ a úplně ztratit kontrolu nad sebou samým, ale jednoho dne se něco změnilo a já se zcela nečekaně při procesu dostal k něčemu, o čemž jsem neměl nejmenší potuchy, že se tam lze dostat. Zdá se, že po 20 letech se mi podařilo „vyléčit vztah“ s mojí maminkou, která nečekaně zemřela v mých 16 letech a se kterou jsem v té době neměl nejlepší vztahy, což mě potom (aniž bych si to možná uvědomoval) pronásledovalo celý život až do teď. Při cestě jsem sice nezažil ten pocit hlubokého bytí, štěstí a celistvosti, jak ho popisují ti, kteří se do těchto míst dostali (asi ještě nenastal ten můj správný čas) :-), ale zážitek to byl naprosto jedinečný a já za něj tímto své ženě ze srdce děkuji!

Můj život a vlastně životy nás všech jsou svým způsobem cestou. Někdy se naše cesta zašmodrchá a stane se pro nás těžkou a je dobře, že jsou tady takoví průvodci, kteří nás mohou chytit za ruku a chvíli s námi jít. Potom se najednou cesta stává lehčí a většinou se nám ukáže správný směr, kterým se vydat.

Mým velikým štěstím je, že takového průvodce mám vedle sebe víc než 15 let a že ho můžu kdykoliv chytit za ruku. Je to velké dobrodružství, jít po jejím boku.

Přeji Vám všem, abyste při své cestě také našli toho svého průvodce, ať už to bude kdokoliv, který s Vámi chvíli půjde, nebo který s Vámi bude chvíli jen tak sedět.

Milá Káťo, jsi úžasným nástrojem božské inspirace a prodloužená ruka Boží lásky, která hladí tam, kde je to potřeba. :-) Mám tě moc ráda!

Cestou jsem prošla dohromady čtyřikrát a jsem si jista, že témata, která se mi nabídla k řešení, velice pozitivně ovlivnila moje každodenní fungování s mými dětmi.

Pocity z porodu i pocity z prvních měsíců strávené s naším prvorozeným synem byly na bodu mrazu. Absolutně jsem nechápala, kam se vytratila radost, potěšení a pocity štěstí ze svého miminka, na které jsem se celé těhotenství tak těšila a připravovala, pocity, které by „správně“ měla cítit každá máma. Měla jsem v sobě veliký zmatek a smutek. Někde hluboko v sobě jsem cítila, jak své dítě miluji, ale na povrchu byly pocity zlosti, vzteku a zuřivosti, které ve mně můj syn svým chováním často vyvolával.

Téměř dva roky poté, po absolvování mé první Cesty, jsem dostala odpověď na otázku, odkud tyto emoce pramení. Svému synovi bych chtěla moc poděkovat za to, že na sebe vzal tak nelehký úkol být od narození terčem mých „výlevů“, být mým zrcadlem a umožnit mi tak najít své skryté stíny z mého dětství.

Díky Cestě jsem také měla možnost prožít jeden z nejkrásnějších zážitků mého života a tím se stal porod mého druhého syna. Od začátku porodu mi vše „hrálo do karet“, vše bylo tak, jak jsem si to z hloubi duše vysnila. Cítila jsem obrovské propojení se svým miminkem a můj porod byl rychlý a bezbolestný. Tu noc mě zalily pocity obrovského naplnění, vděčnosti a štěstí. Ještě nikdy jsem v sobě necítila tolik energie, která se rozlila do každičké buňky v mém těle.

Děkuji Bohu, děkuji Kačce, děkuji Cestě, děkuji svým dětem.

Milá paní Katko,

děkuji za Váš zájem, za Váš email.

Co se mě týče, daří se mi, když bych vzala stupnici 0-10,tak když jsem Vás navštívila poprvé byla jsem na nule, teď je to tak osm.

Oprostila jsem se od strachu o svoje holčičky, nechávám jejich starosti na nich, vyslechnu je, ale přestala jsem to řešit, jsou dospělé a zodpovědné sami za sebe. Zbavila jsem se svých velkých úzkostí, žije se mi lehčeji, chodím vstříc setkání s přáteli i novými lidmi.

A vztah s mým mužem? Nevím, je křehký, pracuji na důvěře, v sobě nemám negativní emoce, ale protože se stalo co se stalo, mám v hlavě,obrazně, hlodajícího červíka, kterého se snažím vytlačit, špatné myšlenky posílám pryč a nahrazuji je těmi pěknými.

Jde to pomalu, stále si říkám: „VĚŘ“. Jsem vděčná za to jaké to momentálně je, i když bych chtěla víc, ale ono to přijde.

Milá Katko, děkuji Vám za Vaše slova, podporu a zájem, za to, že nasloucháte. Přeji Vám hezké léto plné radosti a sluníčka.

Vy jste andělský člověk a vždy, když je mi tak nějak smutno, Vaše milá tvář, Vaše články mě zase naladí na tu správnou notu.

Mějte se hezky a někdy nashledanou.

Hezké odpoledne, Katko, po terapii to bylo úžasné, spadla ze mě velká tíha, cítila jsem se lehce,uvolněně. Malovala jsem, vrátila se ke kytaře, k tvoření …. Potkala jsem se s několika knihami od Zd. Jordánové, připadalo mi,jak když mi je někdo v pravou chvíli nabízí, protože je právě potřebuji číst. Bylo to senzační období. Pak jsem se ale potkala s knihou Marka Hermana „Najdi si svého marťana“. Znám ho osobně, byla jsem na několika jeho přednáškách, je to úžasný pán..a mimochodem, je to bezvadná knížka. Když jsem se prokousala ke kapitole, kde popisuje vztahy rodičů a dětí, zase mě to hodilo hodně zpátky, pocit viny – co jsem to těm svým dětem provedla….stokrát jsem si říkala, jinak jsem to neuměla, dělala jsem to nejlepší co jsem mohla…..A zase náhoda – známá mi poslala přednášky Luisy L.Hay, taky ji znám z dřívějška, ……poslechla jsem si je, zase jsem trochu jinde, postavilo mě to na nohy. Taky jsem si přečetla některá povídání, která máte na webu poradny. Hezké – balzám na duši, hned bych měla chuť se vrátit do maminkovské doby. Teď v neděli jsme si s dcerou dlouho povídaly, bylo to moc fajn. Vysvětlily jsme si i nějaké věci. Jsem moc ráda, že se věci ubírají tam, kam mají.