Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Těhotná žena potřebuje stabilní a dlouhodobou podporu, aby toto období mohla prožít jako posvátné. Vytvořila jsem fungující protokol, který pomůže ženě připravit se k porodu, zpracovat případné strachy, předchozí traumatickou porodní zkušenost i epigeneticky předané porodní vzorce ženské rodové linie. Otevře ji do důvěry a umožní jí porodit přirozeně a ve své síle.
Setkávání se ženami cítím jako svůj životní úkol. Už jen proto, že jsem sama žena, manželka a matka tří dětí. Že jsem se narodila v době, kdy byla miminka oddělována od svých maminek, nebyla kojena, a nechat miminko vyplakat bylo považováno za normální a zdravé. Že jsem podobně jako mnohé z mých vrstevnic začínala zoufalstvím po prvním porodu, kdy se ve mně pralo kulturní dědictví, vlastní probuzené bolesti a touha "dělat to jinak". S rostoucím počtem dětí, hlubším pochopením a přijetím své životní cesty v každém jejím okamžiku se bolestný konflikt zahojil a zůstala jen obrovská vděčnost, že mohu být ženou a matkou, se vší náročností a proměnlivostí, kterou to s sebou přináší.
Není hlubších a více transformujících událostí v životě ženy, než její cyklicky se opakující zrody a zániky, těhotenství a porody.
Já sama jsem porodila třikrát. Poprvé klasicky medicínsky, byť bezzásahově. Jako moderní vzdělaná žena jsem byla výborně teoreticky připravená. Avšak naprosto nepřipravená na tu nesnesitelnou bolest a surovou fyzičnost celého aktu. Při druhém porodu se mi díky jinému druhu literatury a skvělému těhotenskému plavání pootevřela dvířka rychlého a bezbolestného porodu. Svého nejmladšího syna jsme s manželem porodili doma sami a tento porod mi zcela změnil život. Našla jsem způsob, jak se otevřít bezbolestnému porodu i jak se o tuto zkušenost podělit. Pochopila jsem, jak cenným nástrojem je lidské tělo na duchovní cestě. Od této chvíle se v mém životě nedělí věci a situace na duchovní a materiální.
Jak se rodí z ženy Matka a z matky Žena
Těhotenství a porod nejsou jen fyzickými ději, ale také ději přechodovým i a transformačními. Pokud dobře porozumíme tomu, co všechno se během těhotenství a porodu děje nebo může stát, a připravíme se na ně, může být pro náš společný život s miminkem velkou posilou. Během porodu se můžeme setkat s obrovskou živoucí silou, kterou je dobré znát, protože život s ní je pro ženu o mnoho jednodušší, radostnější a kreativnější.
Moje práce s těhotnými ženami a ženami po porodu je velmi individuální. Tvořím ji na míru ve spolupráci s ženou samotnou tak, aby se toto posvátné období stalo skutečným a posilujícím přechodem ženy v Matku a matky v Ženu. Detailněji se tomuto procesu věnuji v ebooku Porod jako brána mezi světy.
Předně bych Vám chtěla poděkovat za poslední Cestu! Tak dobrou náladu a dobrý pocit jsem nečekala! Opravdu to bylo nečekané 🙂 Každopádně, jsem ráda,že byla možnost se s Vámi potkat v tento den, protože o tři dny později jsem porodila. 🙂 A musím říct, že Cestu si užilo i miminko, protože jsem cítila, že od jejího konce se začalo “něco” dít. Co bylo neuvěřitelné, byla i délka porodu a celkové načasování - v neděli se holky s přítelem vrátili z procházky, já jsem začala cítit, že nejsem ok, začali jsme se proto pomalu chystat k odvozu holek k babičce a do porodnice jsme dojeli tak, že po vstupu do nemocnice se za minutu miminko narodilo, v podstatě na tři zatlačení. Zpozdit se kdekoliv, asi to nestihneme. Holčička byla nesmírně šikovná a tak, jak jsme si na Cestě slíbily, vzájemně jsme si pomáhaly. Cestou do porodnice jsem myslela na dech, na to že já jsem oporou pro ni a ona pro mě...bylo to překvapivé, že jsem po příjezdu do porodnice hned porodila, protože jsem předpokládala, že nám to půjde tak pomalu jako posledně. A věřím, že tomu Cesta hodně přispěla! Kdybych Cestu neabsolvovala, pravděpodobně bych se cestou do k rodičům a následně do porodnice, soustředila na tu bolest...takto jsem se soustředila na to co jsme si s miminkem slíbili - že budu dýchat a že si vzájemně pomůžeme, snažila jsem se s miminkem komunikovat, byť jen v duchu. A věřím, že díky tomu to vyšlo tak na sekundu přesně a navíc téměř bez námahy! A žádného porodního zranění! Přijde mi to až neuvěřitelné!
Jsem maminka tří malých dětí. Všechny děti jsem porodila v porodnici a vždy jsem se setkala s milým a empatickým přístupem. První porod byl rychlý, ne bez bolesti a prostě si tak nějak proběhl sám o sobě. Bála jsem se ho a celé těhotenství jsem se vyhýbala všem informacím o porodu, nic jsem si nevyhledávala. Porod prvního syna začal prasknutím vody v posteli a než jsem se nachystala do porodnice, rozjely se kontrakce a do čtyř hodin od prasknutí vody byl syn na světě. I když to šlo rychle, přála jsem si, ať už je to za mnou, brala jsem to jako něco, co musím přetrpět. U druhého syna jsem věřila, že když si budu přát rychlý a pohodový porod, splní se mi to. Pohodový byl, ale rychlý opravdu ne. Až po delší době mi došlo, že jsem si ho sama brzdila - svou myslí a nastavením, že přeci, když ten první byl rychlý, druhý bude ještě víc. A když to tak nebylo, byla jsem z toho rozladěná a po těch dlouhých hodinách i velmi vyčerpaná. Opět to bylo něco, co jsem musela nějak přežít. Když jsem ale čekala svoje poslední dítě, začala jsem se o porod víc zajímat. Přečetla jsem si knihu o domácím a bezbolestném porodu a začalo mě lákat něco takového prožít. Vědomě a s vírou v sílu svého těla i miminka, v sílu přírody. Cítila jsem, že mě miminko velmi intenzivně tlačí k tomu, abych se připravila co nejlépe, abych co nejvíce naslouchala svému nitru a očistila ho od pocitů, které mě tíží. Během těhotenství se mi dostala do rukou kniha od Brandon Bays - Cesta. Roky je mé velké přání vyléčit se z nevyléčitelných zdravotních obtíží a proto jsem pocítila touhu Cestu absolvovat. Našla jsem si Katku a objednala se k ní. Nakonec se ukázalo, že důvodem zřejmě nebyla ani tak nemoc, jako blížící se porod. To, co jsem při Cestě zažila, tomu odpovídalo. Moje maminka se mnou totiž měla těžký porod, při kterém málem zemřela. Možná jsem se toho podvědomě bála. Byly jsme totiž po letech v úplně stejné situaci - já byla třetí dítě po dvou synech a maminka otěhotněla se mnou, když jí bylo 34. Já to měla naprosto stejné. Při Cestě se tedy uvolnily některé pocity, kterým asi hlavou ani nejde porozumět. Celá Cesta s Katkou byla úžasná, objevná a bylo až neuvěřitelné cítit pocity a na vlastním těle zažívat něco, co vlastně nemá s vaším současným životem nic společného. Na druhou stranu to bylo i velmi vyčerpávající, ještě další dny jsem byla velmi unavená. A můj třetí porod? Velmi, velmi intenzivní, rychlý a sice ne bezbolestný, ale nádherný - podařilo se mi uvolnit se, poddat se procesu a soustředit se na tělo a miminko s důvěrou, že vědí co a jak. Malá byla na světě čtyři hodiny od zesílení kontrakcí. Jen tak tak na cestu do porodnice a vyšetření, na sál jsem málem nedošla. Cítím velkou vděčnost, že mi Cesta s Katkou přišly do života. A vůbec za vše, co jsem prožila. Čím jsem starší, tím víc věřím, že vše je jak má být.
Díky Cestě jsem také měla možnost prožít jeden z nejkrásnějších zážitků mého života a tím se stal porod mého druhého syna. Od začátku porodu mi vše „hrálo do karet“, vše bylo tak, jak jsem si to z hloubi duše vysnila. Cítila jsem obrovské propojení se svým miminkem a můj porod byl rychlý a bezbolestný. Tu noc mě zalily pocity obrovského naplnění, vděčnosti a štěstí. Ještě nikdy jsem v sobě necítila tolik energie, která se rozlila do každičké buňky v mém těle.
Děkuji Bohu, děkuji Kačce, děkuji Cestě, děkuji svým dětem..
Porodní příběh našeho druhorozeného dítěte, Jindříška, začíná mým prvním porodem. Prvorozená dcera se totiž narodila akutním císařským řezem v nedaleké porodnici. Tehdy po porodu jsem vůbec nechápala, co se vlastně stalo. Kde je miminko? Kde jsou ty radostné pocity? Cítila jsem jen nevýslovný strach, naprosté selhání jako žena, následně i jako matka. Díky dlouhého oddělení od dcerky jsem zažívala obrovsky pocit viny, který potom vyvolal pevnou fixaci na dítě. Potřebovala jsem ten „hrozný“ start do života své dcery nějak vynahradit. Strach a ostatní pocity jsem pro jistotu schovala někam do velmi dobře utajeného šuplíku.
Když jsem měla pocit, že by mohlo přijít další miminko, řekla jsem si, že můj první traumatický porod potřebuji vysvětlit a pochopit, abych mohla porodit další děťátko. Vím přesně, kdy se k nám rozhodl Jindříšek přijít, a od té doby jsem měla v hlavě jen krásný porod bez zásahů a následné separace, ale zároveň i strach z dalšího císařského řezu.
Již před tím jsem absolvovala terapii léčení jizev, ale ještě pořád jsem uvnitř sebe cítila pocity viny a strachu. Pořád jsem nedokázala přijmout svůj porod, moji ani dcerčinu roli. Když jsem v 15 tt začala krvácet, rozhodla jsem se jednat. A tehdy začala moje velká Cesta.
V první Cestě jsme s Káťou vyléčily moji dělohu, kde jsem naprosto vědomě zacelila rány, které jsem na ní měla. Vyšetření, které jsem absolvovala za několik dní, můj pocit jenom potvrdil a po zranění nebylo ani památky! Ale ve mně zůstávalo ještě něco hlubšího. V další Cestě jsem se podívala až do vzdálené generace mého rodu. Zjistila jsem, že vše, co se mi nebo nám děje, děje se z té největší lásky. I když to třeba tak nevidíme a necítíme. Vše je Láska. I to, že si moje dcera vybrala takový start do života, aby zachránila sebe i mě, aby mi pomohla otevřít oči a hlavně srdce. Najednou přišlo prozření, porozumění a ohromná úleva. Mohla jsem jít dál! Bez pocitu viny, vlastního selhání, s dcerou vedle sebe bez uvázaného řetězu.