Ach, ty děti!

Ani nevíte, kolik lidí by se mnou při terapiích chtělo řešit svoje problémové děti. A úplně pravdivě přiznávám, že někdy si tak s mužem povzdychneme, jaký by tady byl klid a mír, kdyby se tu ustavičně nepošťuchovaly ty naše tři hádavé příšery. Jeden prožívá nějaké krizové období a jen se z něho vybabráme, bum, už je tu další s úplně novou, ještě neprobádanou krizí. :-) Miminkovské prdíky zvolna přecházejí do období vzdoru, přijde první zvykání na školku a než se člověk naděje, řeší se škola, koníčky, kamarádi, první lásky a puberta do toho.

Jen si člověk najde nějaký modus, ve kterém vše funguje, život jej začne zase někam strkat. Nejdřív se spí prakticky pořád, pak třikrát denně, pak dvakrát, pak jednou, do toho se v noci vstává, pak zas nevstává, časem se naopak začne vstávat brzy ráno, jí se kašičky, pak se zas kašičky nejí, zvyká se na kojení, aby se po čase zase odvykalo a tohle dokola a dokola podle toho, kolik je v rodině dětí. A do toho ty jejich nevyzpytatelné povahy! Jeden se hádá, druhý děti tahá za vlásky, třetí se uráží a když druhý přestane tahat za vlásky, začne třetí plakat ve školce, aby se poté vrátil první ze školy s tím, že už NIKDY, ale NIKDY s Karolínou nepromluví.

Znáte to taky?

Člověk má někdy pocit, že by se potřeboval buď rozkrájet, aby mohl všechny ty dětské trable tišit a řešit, nebo se odstřihnout a katapultovat se na nějakou hodně vzdálenou planetu.

Celé to klubko se mi začalo pomalu rozplétat až s postupem času. Pochopila jsem, že tyhle situace jsou příležitostí k růstu a prohlubování našeho spolubytí, že prostě Život nemá rád to naše zatuchlé zaprděné teplíčko beze změn, byť mé ego ho miluje. A že kdykoli nějakou etapu zvládneme, není důvod v ní setrvávat a šup s námi někam, kde je co se učit, co poznávat. Časem jsem pochopila, že takhle to bude, dokud s námi naše děti budou žít a že je to vlastně docela vzrušující. A po jejich odchodu záleží na nás, jestli dovolíme, aby nás dál Život postrkoval a vystavoval nás novým situacím, podnětům a výzvám, nebo to zabalíme a nějak už to tady doklepeme.

Druhá věc, která mi v tomhle dobrodružném a ne vždy snadném koloběhu pomohla, byla, když se mi v průběhu mých vlastních terapií do široka otevřelo srdce. Takové srdce je plné lásky, ale taky nesmírně citlivé a velmi dobře vnímá, zda s ním někdo doopravdy je, celým svým Bytím, celou svou pozorností, ve své vlastní otevřenosti a pravdivosti, nebo zda s ním mluví skrze člověka jen jeho role, jeho maska a on sám je schovaný za tlustou zdí, aniž by o tom třeba věděl. Uf, to byla dlouhá věta. Ale věřte, že pro všechny s otevřeným srdcem jsou to tak odlišné způsoby spolubytí, že těžko mohou být odlišnější. Ten první je hluboce uspokojující, vyživující, léčivý. Když se lidé takto setkají, cítí se nabití energií, šťastní a plní lásky. Ten druhý vytváří frustraci, nepochopení a vnitřní podvyživenost. Teprve ve chvíli, kdy se mi tohle stalo, jsem naprosto jasně pochopila, jak se děti cítí, když s nimi jako rodiče jsme a zároveň nejsme. Znáte to taky, že? Posloucháme je na půl ucha, myslíme na něco jiného, řešíme tisíc starostí nebo chceme mít prostě jenom chvilku klidu.

Musím se přiznat, že mě bolelo srdce, když jsem si uvědomila, jak to děti mají a jak málo je vlastně potřeba.

Když přijmeme, že život sám o sobě je náročná, ale nesmírně obohacující a vzrušující škola s daleko efektivnějšími a pro život použitelnějšími výsledky než jakákoli prestižní vzdělávací instituce, a vědomě mu vyjdeme vstříc, hodně se nám uleví. Často lidem, kteří ke mně přijíždějí, říkám, že bez školy, kterou mi daly moje děti, bych nikdy terapeutkou nebyla. V téhle škole se totiž nedá švindlovat nebo se něco naučit jen napůl. Žádná polovičatost ani nepravdivost se neodpouští a prázdniny neexistují. :-) :-) :-)

Existuje ale způsob, jak touhle školou procházet s větší lehkostí a radostí. Zkusme na chvilku zapomenout, že jsme rodiče a oni naše děti, že my víme, známe, máme zodpovědnost a musíme své děti někam směrovat, nějak je rozvíjet a vychovávat. Zkusme se učit potkávat se jako bytosti. Jakákoli terapie, která pracuje s naším vlastním vnitřním dítětem nám v tom hodně pomůže, protože si uvědomíme, že jsme i my jako děti byly celistvé a věděly jsme, co potřebujeme, jak se cítíme a co by nám pomohlo. Pojďme změnit poměr mezi tím, kdy jsme s dětmi jako rodiče a kdy prostě jenom jsme. Díváme se, nasloucháme, nebo se třeba ani nedíváme a důvěřujeme, že je to správně i bez našeho zásahu a našich představ o tom, jak to má nebo nemá být.

Děti to okamžitě vycítí a začnou se nám otvírat. Život je totiž takový – je v něm mnoho složitostí, kterými musí projít, které musí přijmout, s nimiž se musí vyrovnat. Porodem tahle zkušenost začne (zkuste se na něj někdy podívat z jejich pohledu, do čeho miminka po hlavě vlastně jdou) a jedna výzva střídá druhou.

V zásadě ale není třeba až tak moc dělat. Každý, kdo někdy prošel nějakou hlubinnou terapií, jež ho dovedla do traumatické vzpomínky z dětství, pochopil taky, že dítě je schopno zvládnout téměř cokoli, pokud:

• situaci rozumí
• ví, že je milováno
• ví, že je mu nasloucháno a může ji nějak ovlivnit (byť třeba jen změnou pohledu na ni)

A tak vám moc přeji, aby se vám o adventu dařilo právě to spolubytí. Ať už právě prožíváte jako rodina cokoli, BUĎTE. Advent a Vánoce tvoříme ve svých srdcích.

Požehnanou adventní neděli přeji všem!

(2018)