Až to budu mít všechno vyřešené...

Někteří lidé se domnívají, že začnou-li na "sobě pracovat", zbaví se negativních emocí a bude se jim žít snáze.

Hmmmm zaprvé a hmmmm zadruhé. :-)

Znáte-li Enneagram, víte, že lidé sice mají obecně problém s cítěním emocí, ale že některé specifické jsou pro nás úplné tabu. Část lidí má strach cítit strach, část lidí má problém se vztekem a pro některé typy lidí je horší než smrt prožitek nemilovanosti.

Čím vědomější jsme, tím uvolněnější a svobodnější je náš vztah k těmto emocím. 

Co to v praxi znamená?

Že lidé používají nespočet strategií pro to, aby některé pocity necítili, aby se vůbec nedostaly do vědomí.

Když tedy přestáváme používat ochranné strategie, všechny emoce, ty které nazýváme pozitivními, ale i ty zdánlivě negativní, se začnou drát na povrch. 

A my se s nimi učíme žít. Trénujeme svoje těla a svůj nervový systém, že přežijeme.

Přetváříme kolektivní nastavení lidstva a vytváříme nové vědomí, že je bezpečné být zranitelný a autentický ve vztahu k sobě, v páru i ve skupinách.

Léčíme se navzájem.

Takže čím máme více poléčeno, tím je emocí paradoxně více, jsou intenzivnější a přicházejí ve své nejčistší podobě.

Smyslem duchovního probuzení není stav bez emocí, ale stav, kdy se se svými emocemi neztotožňujeme. Pravdivě je prožijeme, ale na jejich základě nejednáme.

Tak to by bylo první hmmmm. 

A to druhé?

Vypadá to tak, že smyslem našeho života zde na Zemi je neustálá změna. Expanze. Zvládneš jednu lekci? Prima! Chvilku vydechni, užij si to a potom šup! Zase posuneme hranice komfortní zóny, co myslíš? :-)

A život nás pořád vyhání z našich pelechů, ze všeho zažitého, na samou hranu toho, kde se cítíme bezpečně, kde to ještě máme pod kontrolou.

A právě zde, na úplné hraně všeho, v přítomnosti celého koktejlu emocí, se po nás chce jediné. 

Uvolnit se. Udělat prostor. Být.

Zbytek se stane sám.

Neřekla bych, že se mi žije snáze než kdysi. Ale život je to barevný, naplněný a požehnaný.

Plný podpory, milosti a nepředstavitelných synchronicit.

Hmmmm?