Beáta

Před několika lety jsem strávila týden ve tmě. To už teď není nic neobvyklého, ale na tom mém pobytu něco neobvyklého přeci jen bylo – do té doby jsem totiž trpěla fóbií ze tmy, panickou hrůzou už po pár vteřinách po otočení vypínače. Nejela jsem si tam tedy odpočinout ani meditovat, ale vystavit se největšímu strachu svého života. Ze zkušenosti jsem věděla, že jinudy se k té skutečné svobodě dojít nedá, přesto ve mně byla malá dušička.

Nejde v pár řádcích vylíčit, co jsem tam prožila, ani to není cílem tohoto článku. Bylo to to nejtěžší, čím jsem musela v životě projít, ale také vrcholný duchovní prožitek. A potvrzením toho, že jsem celým procesem zdárně prošla, bylo nové jméno, se kterým jsem se vrátila domů – Beáta.

Byla jsem jím poctěna, potěšena jeho významem, ale po pravdě jsem moc nevěděla, co s ním. Moc se mi nelíbí současná móda několika jmen, a tak jsem ho strčila do šuplíku. Vlastně, abych byla spravedlivá, do roka do dne jsem sepsala útlou knížečku téhož jména s příběhem, jenž byl takovým itinerářem mého duchovního putování až k daru tohoto jména. A abych byla pravdivá, i tenhle spisek skončil v šuplíku, takže to s tou Beátou nebylo nijak slavné.

Ono to ale není jen tak, dostat jiné jméno – není to jen rozmařilost a snaha být originální, ale také signál, že se člověk ve svém životě proměnil, a určitý závazek nebo taky nabídka do budoucnosti. Tak jsem se s tou mou nádhernou Beátou popasovávala všelijak, snad i poctivě, ale pomalu a váhavě. A nebýt andělů v podobě různých mých přátel a jejich občasných pošťouchnutí, zůstala by Beáta ve všech svých formách v šuplíku ještě hodně dlouho.

Posledních několik týdnů jsem ležela s velkou bolestí zad. Kamarádka fyzioterapeutka mi říkala, že se mi celá páteř rozpojila, a já jsem to přesně tak cítila – najednou jsem ztratila svůj střed, svoje těžiště a měla jsem pocit, jako bych procházela nějakou vnitřní proměnou a rekonstrukcí. Poctivě jsem za tu dobu zrekapitulovala svůj život a uvědomila si, že zřejmě vstupuji do nové etapy svého života. Nic vnějšího k tomu nevedlo, jen nějaký zvláštní impuls mé duše.

Na potvrzení všeho mi kamarádka našla ve vlasech můj první stříbrný vlas.

A jedné hluboké letní noci u ohně se to stalo.

Milí přátelé, přišel čas, abych Beátu veřejně a s plnou parádou přizvala do svého života. Snad ji přijmete ochotněji než já sama, aby mohla energie blaženosti, jejímž je nositelem, sídlit v mém srdci a proudit z něj na všechny strany.

Kateřina Beáta

PS: Ani kniha nezůstane v šuplíku a dá-li Beáta, do roka bude mít svou fyzickou podobu i ona.