Boj mezi dobrem a zlem

Máme ho zapsaný v každé buňce svého těla, že? 

Přesvědčení, že zlo je nějaká samostatná entita, kterou dobro porazí, zlo je vymýceno a na světě je krásně.

V pohádkách je to na první pohled jednoduché, v životě náročnější, protože každý má ten pocit, že právě on je nositelem a ochraňovatelem dobra. Příklady není, myslím, v téhle době třeba dokládat, stačí si přečíst jakýkoliv článek nebo se podívat do libovolné internetové diskuse.

Myslím, že je mezi mými čtenáři nemálo lidí, kteří již mají tuto dichotomii poněkud zproblematizovanou. Koneckonců, kdy jindy je lépe vidět, že tento model je už přežitý, než teď? Kolik už jsme zažili bojů proti něčemu, ať už je to rakovina, obezita, ekologická krize či tradiční rodina? A vedlo to někdy k tomu, že některý z nich byl skutečně vyhrán?

Mimochodem, boje proti koronaviru a desinformacím jsou taky velmi poučné.

O prázdninách jsme s rodinou pořádali velký letní maraton Harryho Pottera. Věřte nevěřte, ačkoliv moje děti viděly a četly Harryho Pottera už asi milionkrát, mně stačil jediný pohled na Voldemorta na zadní části Qiurrelovy hlavy zbavené turbanu. Ano, konec prvního dílu, dál jsem to nedotáhla. :-)

V létě jsem to ale vzala zodpovědně; občas jsem sice zavřela oči, sem tam mi něco uniklo, ale v zásadě mohu říct, že fenomén Harry Potter už mi není úplně cizí.

Čím více ale atmosféra houstla a pochmurněla, tím více ve mně klíčila jedna otázka.

Otázka, která s bojem dobra proti zlu neodmyslitelně souvisí.

Všichni, kdo bojovali proti Voldemortovi, se vlastně snažili zjistit, jakou taktiku zvolil, jaké tajné zbraně má, o co mu jde. Po celou dobu to byl právě Voldemort, kdo určoval pravidla hry. Hledaly se hůlky, ničily viteály. Nakonec to dobře dopadlo, ostatně, byla to pohádka, ale ta otázka ve mně díl za dílem sílila:

"Proč bojuje dobro stejnými zbraněmi?"

"Proč dobro pouze reaguje na zlo?"

Pojďme to ještě malinko zkomplikovat. Miluji pohádky. Především proto, že pohádky ve skutečnosti nevyprávějí nějaký externí příběh, ale popisují děje, které se odehrávají v každém z nás na cestě k vnitřní zralosti, sebe-poznání, naplnění našeho poslání. Opravte mě, jestli se mýlím, ale tradiční pohádky nezdůrazňovaly boj, ale dobré a čisté srdce. 

A pokud všechny vnější boje jsou jen odrazem bojů vnitřních, potom je fajn podívat se spíše na to, co za boje zuří v našich nitrech. Ostatně, domnívat se, že jsme jednolitá bytost, je velmi naivní. V mnohých z nás probíhají líté boje mezi naším vědomím a podvědomím. Mezi různými částmi našeho nevědomí. Mezi přesvědčením našeho rodu a našimi vlastními touhami. Mezi tím, jak jsme byli vychováni a o čem sníme. Nezřídka bývá fyzickým odrazem těchto bojů autoimunitní onemocnění.

Moje terapeutická zkušenost radí - obejmout a přijmout, integrovat a v lásce proměnit. 

Tvořit, a ne reagovat.

Přistupovat k problému ze zcela jiné úrovně vědomí.

Nebo nevěnovat pozornost problému, ale tomu, co chci vytvořit, Například nestavět nemocnice, ale domy zdraví. (Díky, Jane Vojáčku.)

To je podle mě jediný možný způsob, jak se postavit něčemu, co se jeví jako zlo a často je to prostě strach, nezralost, nevědomost. Nezavřít srdce a stále držet vizi toho, co moje srdce touží vytvořit. Ať už je to zdravá planeta, svoboda nebo hojnost.

Možná jsem nenapravitelný idealista, ale neochvějně věřím, že není silnější zbraň než čisté a dokořán otevřené srdce. A opustíme-li rétoriku boje zcela, potom není větší síly ve vesmíru, než je Láska.

PS: Jsem ráda za dětské knihy, které vycházejí z tohoto poznání. Pro mě jedna z nejkrásnějších se jmenovala Dívka, která upíjela měsíc.