A byli štastni až do smrti aneb Tajemství spokojených partnerských vztahů

Kdo by netoužil najít toho pravého nebo tu pravou, zamilovat se až po uši, případně posvětit svůj svazek rituálem svatebním a potom už jen vášnivě žít v lásce a pravdě až do smrti jako Filemon a Baucis, kteří žili a zemřeli za podstatně příznivějších okolností než ikoničtí Romeo a Julie.

Ale ne vždycky se nám daří, a tak se milujeme a nenávidíme, scházíme a rozcházíme, s velkou slávou se bereme, abychom se po čase v tichosti nebo s ještě větším virválem rozešli. A někdy v mezidobí řešíme různé sváry, nesrovnalosti či konflikty, jež se nám lépe či hůře daří zpracovat.

Jsou lidé, kteří se zlobí na svého partnera a úspěch jejich partnerského soužití a společného štěstí zaklínají slovy: Kdyby ses změnil/a v tom a tom, kdybys dělal/a či nedělal/a to a to, mohli bychom být konečně šťastní. Potom jsou jiní, kteří si uvědomí, že by to asi na svého milého či milou neměli všechno házet, převezmou svoji část zodpovědnosti za vztah a začnou měnit sebe. S takovými přicházím do styku já ve své praxi a společně se potom vydáváme hledat do starých vzpomínek, emočních vzorců a (třeba i rodových) přesvědčení, s jakým vědomím chodí po světě, jaké lidi a zkušenosti si přitahují a jak by situaci mohli vědomě zpracovat a přetvořit tak, aby se jim lépe žilo.

S těmito lidmi je dobré pořízení a vždycky najdeme nějakou paralelu třeba ve vztahu k tatínkovi, dědečkovi nebo opakující se dynamiku svých rodičů a prarodičů. Téměř všichni jsme ale v zakletí jedné velké iluze, která nám naše partnerské soužití velmi komplikuje. Od dětství ji totiž posloucháme ve všech pohádkách a zamilovaných příbězích a vyskytuje se dokonce v samotném názvu tohoto pojednání.

Byli spolu šťastni…

My zkrátka, když se bereme, očekáváme, že spolu budeme šťastni.

Nic není dál od pravdy a nic nám naše společné harmonické soužití nekomplikuje víc než toto očekávání. Společné štěstí je totiž přirozený důsledek zralého soužití, nikoli jeho hlavní cíl a náplň!

Lidem, kteří ke mně přicházejí, opakuji stále dokola svoji trochu neobvyklou, leč dobře fungující zkušenost, kterou tady napíšu kapitálkami.

NAŠI PARTNEŘI NEJSOU NA SVĚTĚ PROTO, ABY NÁS ČINILI ŠŤASTNÝMI! DO ŽIVOTA JSME SI JE PŘITÁHLI  PROTO, ABY NÁM NEVĚDOMĚ, ALE V LEPŠÍM PŘÍPADĚ VĚDOMĚ ZRCADLILI NAŠE POTLAČENÉ BOLESTI, STRACHY, NEFUNKČNÍ EMOČNÍ VZORCE A PŘESVĚDČENÍ A MY JE MOHLI VNÉST DO VĚDOMÍ, ZPRACOVAT A ŽÍT SAMI ZA SEBE A ZE SEBE, NE Z POTLAČENÝCH NEVĚDOMÝCH VZORCŮ.

ABY SE TOHLE MOHLO OBOUSTRANNĚ DÍT, JE TŘEBA V PARTNERSKÉM VZTAHU UDRŽOVAT ÚCTU, BEZPODMÍNEČNÉ PŘIJETÍ TOHO DRUHÉHO A PRAVDIVOST.

PRAVDIVOST K SOBĚ SAMÉMU I K DRUHÉMU JE ZÁKLADNÍM PŘEDPOKLADEM SKUTEČNĚ ŠŤASTNÉHO A FUNKČNÍHO PARTNERSKÉHO VZTAHU.

Pokud každý z nás přijme zodpovědnost za svoje vlastní štěstí a své nálady, začne se chovat v souladu se svým vnitřním hlasem. Tím, že zpracuje svoje bolestivá témata a dostane se do kontaktu sám se sebou, přestane vstupovat do her, které do úmoru rozehrávali se svým partnerem. Třeba na agresora a oběť, na machra a slepici, na chudinku a prince, na oběti svých rodičů a tisíce dalších. To je největší pomoc, kterou můžeme sobě i svému partnerovi dát. Jakmile se přestaneme účastnit našich společných nevědomých her, zadrhne se jejich motor a do vědomí se konečně dostanou pravé příčiny našeho chování. Strach z opuštění, pocit, že nejsem dost dobrý, nedomilovanost, nedomazlenost. Na povrch vyplouvá mnohem hlubší pravda než dosud.

K tomu je ale třeba dodat další zásadu:

TO, CO JSME NEDOSTALI OD SVÝCH RODIČŮ, NEMÁME PRÁVO HLEDAT U SVÝCH PARTNERŮ. ZA SVÉ ŠTĚSTÍ JSME ZODPOVĚDNÍ V DOSPĚLOSTI POUZE MY SAMI.

Za svoje zraněné vnitřní dítě bychom měli převzít zodpovědnost my sami, opečovat ho, dosytit v terapiích nebo jakkoli jinak, ale nepožadovat to po partnerovi. Jinak se totiž běžně stává, že ve vztahu fungují místo dvou dospělých pětiletá Janička, kterou právě opustil tatínek, a desetiletý František, na něhož měla maminka přemrštěné nároky. Je samozřejmě možné, aby si svoje bolístky dosytili partneři navzájem, ale měli by tak oba dělat vědomě a nemělo by to být očekáváno automaticky.

SKUTEČNÉ PARTNERSKÉ ŠTĚSTÍ PŘICHÁZÍ VE CHVÍLI, KDY KAŽDÝ Z PARTNERŮ VNÍMÁ, ŽE SMÍ BÝT SÁM SEBOU, NESE ZODPOVĚDNOST ZA SVOU ŽIVOTNÍ CESTU A PODPORUJE NA NÍ I TOHO DRUHÉHO.

HOWGH. :-)