Černá díra v nás

"Ale po tom, co jsem vám napsala, přišlo úplně "prázdné" období. Uvnitř sebe jsem cítila prázdno. Nedokázala jsem to rozklíčovat, z čehož jsem byla nespokojená. "Bojovala" jsem s tou prázdnotou v sobě. Až jsem se vykašlala na boj, prázdnotu přijala jako součást sebe a vlastně si jí přestala všímat, začaly se objevovat záblesky. První uvědomění se dostavilo teda hned na kruhu, kdy se mně otevřel ten velký stesk po taťkovi. Tam se mi otevřela ta prázdnota, černá díra která mě pohlcovala a jedině to že jsem se držela své dcery mě uzemňovalo a vytrhávalo z té černé díry. Teď když to píšu si říkám, že asi ještě v té černé díře něco bude s čím bych se měla potkat. No příště. ... Teď, když se mi to prázdno ukázalo a já ho přijala, zjistila jsem, že je to vlastně čistý prostor, který mě tak trochu zvláštně oslovuje - začala se mě dotýkat svoboda zvířat, udržitelnost jako taková, domeček se zahrádkou - to je můj dlouholetý sen, teď mě to ale úplně tlačí. Nejsou to žádná převratná témata, ani pro mě, ale dřív jsem to řešila hlavou, teď to cítím. Každý den to moje prázdno na něco reaguje, něco mi zviditelňuje. A tím se vlastně stává zaplněnější. ...  Je to zvláštní, já i když se cítím vlastně stejně, tak zároveň i jako by mě někdo částečně zresetoval a já si dělala nové nastavení softwaru."

Tohle je základní obsah mailu jedné úžasné ženy, která se účastnila několika terapií se mnou a taky terapeutického kruhu, pěti velmi intenzivních setkání, během nichž si zvědomujeme a léčíme naše základní zranění a traumata, počínaje tím porodním a rodovými traumaty konče. Prostřednictvím vizualizací, sdílení, práce s tělem, rituálů. Tento kruh je bezpečný a intimní prostor, v němž se snadněji otevírají hluboce potlačená témata a zranění z kolektivního nevědomí.

Domluvily jsme se společně, že na tuto část její zprávy odpovím veřejně, protože se domnívám, že by mohla leccos vysvětlit těm, kteří poznávají sami sebe a procházejí přitom různými procesy, fázemi a obdobími, z nichž některé nejsou zrovna příjemné.

Tak tedy...

Každý máme v sobě takovouhle černou díru. Něco už v ní máme schované od svých předků a během života tam přidáváme vše, co už nechceme zažít, k čemu se nechceme vracet, o čem už nechceme mluvit, co nechceme cítit, na co nechceme vzpomínat, čeho se bojíme, čeho se bojíme víc než smrti.

Černá díra je lepší pojmenování než třináctá komnata nebo kostlivec ve skříni. Víte proč? Protože čím víc dalších pocitů, zážitků, zkušeností a strachů do ní zasouváme, tím je větší. Nikdy se nezaplní, naopak bude větší a hrozivější.

A tak jako jednotlivci i jako lidstvo děláme všechno proto, abychom jí aspoň dočasně utekli, abychom ji alespoň krátkodobě zaplnili, abychom se jí tolik neděsili. Bavíme se, zkoušíme nové a nové vzrušující věci nebo naopak děláme vše naprosto stejně a děsíme se jakékoliv změny, čehokoliv nejistého a nepredikovatelného, stáváme se závislí na druhých lidech, bojujeme o jejich lásku a uznání, zastrašujeme. 

Krásný článek o tomto kolektivním strachu a jeho spojitosti s projevy této pandemie najdete v posledním blogu MUDr. Jana Hnízdila na Aktuálně.cz.

Já se nyní přidržím toho, jak tento proces prožívá jednotlivec.

Když se člověk vydá na pravdivou cestu sám k sobě, začne pomalu odhalovat svoje obranné mechanismy, nachytávat sám sebe, jak si nalhává různé věci, vypráví si různé příběhy, díky nimž nemusí čelit tomu, před čím utíká, čeho se bojí. Pomalu začne demontovat obranný val, který si kolem sebe vystavěl, uzdravovat staré bolesti, odpouštět minulé křivdy, prožívat potlačené emoce a uvědomovat se, že vše přežije. :-)

Tento proces je velmi vzrušující a uspokojivý a člověk je plný radosti, co všechno se mu v životě mění a jak je to skvělé.

Jenže...

Jenže tím pádem se ocitá blíže a blíže černé díře a hrůzám v ní.

A v jednu chvíli se začnou hrnout ven všechny ty potlačené a nechtěné emoce, vzpomínky, strachy a přesvědčení. Je to velmi posvátný okamžik, velká milost, která si ale často žádá zkušeného průvodce, protože člověk, jenž touto fází prochází, může mít pocit, že kdysi, kdysi, když ještě nic neřešil, mu bylo mnohem líp. 

Je to okamžik velkého resetu.

V tuhle chvíli udělá úplně nejlépe, když se zachová stejně jako pisatelka onoho dopisu.

Přestane bojovat.  

Přestane se tomu procesu bránit.

Odevzdá se.

Pobyt v černé díře je zpočátku velmi nepříjemný. Není se čeho chytit. Nelze ji ničím zaplnit. A ta prázdnota je děsivá. Jako by člověk plul ve vzduchoprázdnu. Jako by ztrácel sám sebe.

V tuhle chvíli říkám lidem, které provázím - vydržte a zůstaňte. Možná se ten pocit podobá pocitům miminka, které se narodilo z lůna, které ho těsně obepínalo, bylo bezpečné, ale zároveň mu už bylo těsné a brzy by ho zahubilo, do velkého světa, obrovského prostoru, na který si také musí postupně zvyknout.

A postupem času se stane to, co popisuje autorka tohoto dopisu. Ta bezbřehá nicota ze změní v prostor k životu! Místo, kde se člověk může svobodně nadechnout! Kde může roztáhnout ruce a dokonce i povyskočit! A časem i běžet, protože zjistí, že se ocitnul v oblasti nekonečného potenciálu.

A v jádru té černé díry, světe div se!, leží ty největší poklady. Totiž hlas našeho srdce! Naše duše! Naše skutečné touhy, naše sny a přání.

Pojďme se tam navrátit. Přestat jako jednotlivci i jako společnost utíkat před svými strachy a neřešenými problémy.

Pojďme se vrátit domů.

PS: Už máme vypsány termíny na další kruh, který už je zpola zaplněný. Pokud vás volá podobná radikální cesta ke svobodě, informace včetně referencí dalších žen naleznete na mých stránkách.