Cesta nebo cesta?

Před časem mi napsala jedna žena, která se mnou prošla procesem Cesta. V mailu připustila, že problém, se kterým na Cestu přišla, už nevnímá jako problém, ale celkově se šťastnější necítí. Ptala se mě, zda je to její chyba, chyba Cesty, nebo zda měla jen příliš vysoká očekávání.

Současně s tím jsem měla tu čest spoluprožívat životní příběh jiné ženy, který mě tak hluboce zasáhl, že jsem se rozhodla se o něj s vámi i s mojí klientkou podělit. Je totiž odpovědí na její otázku, vlastně mnohem víc. Je svědectvím o tom, že člověk může svojí vůlí, touhou a láskou změnit i ty nejnepříznivější okolnosti svého života tím, že je přijme, opláče a promění.

Když se člověk narodí, je to krásná bytost, která ještě není plně ukotvená ve svém těle a trvá jí mnoho měsíců, než objeví svoje končetiny, a mnoho let, než se je naučí dokonale ovládat. Dítě má tak doširoka otevřené srdce, že cítí pocity druhých lidí stejně jako svoje, a má přístup k tak obrovské inteligenci, že si dovede samo řídit kojení tak, aby mělo dostatek potravy k správnému růstu, který probíhá skokově. Postupem času si ale začne uvědomovat samo sebe jako své tělo, v emočně vypjatých situacích nebo pod tlakem rad typu Kluci nepláčou začne uzavírat svoje srdce a v ten okamžik do jeho života vstoupí strach. Každý z nás těmito zkušenostmi prošel, a ačkoli bychom si my rodiče přáli, abychom před nimi své děti uchránili, je to zkušenost, s níž se musíme všichni v první polovině našeho života setkat a jíž se nelze vyhnout.

Dítě tak pomalu začne zapomínat, jaké to bylo vnímat samo sebe jako víc než jen tohle tělo, jaké to bylo žít se zcela otevřeným srdcem a s přístupem k hluboké moudrosti Bytí. Místo toho začne spoléhat na svoji mysl, napodobuje dospělé v tom dobrém, ale bohužel i v tom, co je na nás ne-mocné, a přijímá za své všechno, co mu dospělí o životě i o něm samotném řekli.

Většina z nás potom v dospělém věku zjišťuje, že vlastně neví, kdo je, co chce, že automaticky plní očekávání okolí, dělá rozhodnutí ze strachu a cítí k sobě cokoli, jen ne lásku a přijetí. Cesta je způsobem, který tyhle nánosy svým tempem a v tom pořadí, které je pro nás třeba, odstraňuje. Čím více procesy člověk projde, tím hlouběji se otevře a tím jasněji se začne otvírat tomu, kdo doopravdy je. Začne si vzpomínat, začne se vracet domů. Čím hlubší je ale zapomnění, tím větší musí být touha, láska a odhodlání. Cesta naštěstí není nějaká laciná zázračná metoda, která má rychlá a instantní řešení. Je to setkání v Pravdě se sebou samým, se svými strachy, stíny, falešnými přesvědčeními. A pro to, aby člověk dosáhl hlubokého a trvalého štěstí, je třeba tak velké touhy a tak hluboké lásky, že dovolíme rozmetat všechny zdi, které jsme si kolem sebe postavili, všechna falešná přesvědčení, kterými sebe a druhé svazujeme do nesvobody, a neuhneme před žádným strachem, který na nás v hlubinách naší bytosti číhá.

Tahle žena, jejíž příběh vám dosud dlužím, měla začátek do života více než těžký. Setkala se s velkým fyzickým násilím a neovladatelným vztekem svého otce, vlastní bezmocí i nutností obrnit se před nebezpečím i nemožností ochránit před ním a jeho agresí své blízké, které milovala. Hned od začátku si celou tuhle situaci přebrala tak, že musí být tvrdá, že nemůže být žena, protože ženy jsou příliš slabé, a že musí všechny kolem sebe chránit. Jako dospělá se vdala s touhou mít děti a s přesvědčením, že časem se zamiluje do svého muže. Nikdy si totiž nedovolila prožívat či projevovat lásku k mužům.  Se svým mužem navenek docela vycházela. Měli spolu děti, ale hluboký partnerský vztah spolu neprožívali.

S touhle neobyčejnou ženou jsem jako průvodkyně v kontaktu z dob, kdy jsem teprve dělala případové studie, abych se mohla stát akreditovanou terapeutkou, a ona byla jedna z nich. No, šlo nám to tehdy spolu všelijak, obě jsme se teprve učily, ale přesto se hned v jedné z prvních Cest podařilo, že svému otci doopravdy odpustila. Tím se vydala na dobrodružnou cestu ke svému ženství, své sexualitě, zranitelnosti. Prošla mnoha Cestami u mě, navštívila také seminář Intenzivní Cesta přímo s Brandon, ale hlavně a především celou tu dobu žila pravdivě a poctivě sama k sobě. Během této doby se jí začalo žít lehce, bez strachu a vše co k ní přicházelo, vítala s láskou. Přestala mít potřebu se chránit a mít vše pod kontrolou. Před ničím neutekla a život jí vrchovatou měrou vracel. Během těch let, co se známe, začala pracovat ve firmě, kde je výborné a přátelské klima, a postupem času se začala učit, že nemusí nést za všechno a všechny odpovědnost a smí být někdy také slabá, zranitelná, smí v sobě rozvíjet svoje ženské stránky. Tuhle svoji proměnu završila v okamžiku, kdy se se svým mužem dohodli, že dál půjdou každý svou cestou. Rozluku, která proběhla v takové lásce a úctě, jsem ještě nezažila, a já se před oběma skláním, že mi umožnili uvěřit, že je něco takového možné. Odchod jejího životního partnera a smrt jejího otce dělilo jen pár desítek hodin. A tahle neuvěřitelná žena propustila svého otce se stejnou láskou a stejnou vděčností jako svého muže a doprovodila ho až na samou hranici jejich společných životů.

Projela mnou vlna vděku, poznání, že tahle žena si něco velkého a nesmírně bolavého poctivě a do posledního kousku odžila. A starý život se s ní teď loučí a nový se před ní otvírá. A ona sama to vnímala úplně stejně. A to je odpověď na všechny otázky, to je návod pro šťastný život. Jak hluboká je touha po tom, vrátit se k sobě, ke své podstatě bytí, domů, jak velká je odvaha, takové požehnání na cestě (i Cestě) člověka čeká.

PS: Tenhle článek jsem před uveřejněním dala oné ženě ke schválení. Červeně tam doplnila věty, které si přála sdílet, a já je všechny nechala bez jediné změny, aby její příběh byl skutečně její. Současně s tím mi poslala smuteční řeč, s níž se na pohřbu loučila se svým tatínkem se slovy, že nebýt Cesty, nikdy by ji nebyla schopná napsat. Byla plná lásky a vděčnosti, tak jako celý tenhle příběh.