Cesta pro děti

Někdy se v životě našich dětí uděje situace, která s nimi pořádně zamává. Z hlediska dospělého se třeba až tak moc neděje, ale děti si odnesou pořádný šrám na duši, jenž v nich vytvoří různá falešná přesvědčení. Ta je oddělí od nich samých a radostného a zaujatého spočívání v Přítomnosti, která je podstatou jejich existence.

Jako terapeut musím bohužel říct, že většinu takto (de)formujících událostí způsobujeme právě my, rodiče, když ztrácíme příčetnost a když skrze nás reagují staré programy, dětská zranění nebo kolektivní, staletí upevňovaná  přesvědčení.

Tomu asi nemůžeme zcela zabránit a musíme to přijmout jako jediný způsob, kdy to zraněné dítě můžeme v sobě zahlédnout a poléčit.

Jsou ale situace, kdy v dané situaci nejsme sami aktéry, nespíme – jak by řekl Eckhart Tolle – a máme tak s větší pravděpodobností možnost poléčit dětské trauma hned ve chvíli, kdy vznikne.

Jak se taková situace pozná? Je to emočně vypjatá situace, na kterou dítě adekvátně nezareaguje a vnitřně jí neporozumí, nezpracuje ji a zůstane v něm vězet. Třeba proto, že mu není dovoleno projevit, jak se cítí, má veliký strach nebo se stydí.

Takovou situaci jsme prožili se dvěma mladšími dětmi minulý týden. Šli jsme ráno do školky a u stromu snídala veverka. S velkou radostí jsme ji pozorovali, ale měli jsme taky trochu obavu, protože se pohybovala na kraji hodně rušné ulice. Obcházeli jsme ji tedy hodně zdaleka, abychom ji svou přítomností nedonutili vyběhnout na silnici. Ačkoli jsme kolem veverky přešli velkým obloukem, stalo se to, čeho jsme se obávali. Veverku srazilo auto a my tři jsme ji s hrůzou v očích viděli na silnici umírat. Nebyl to hezký pohled, všichni jsme plakali a hned na místě se za ni v kruhu pomodlili. Mladší chlapeček celý den nemluvil o ničem jiném než o veverce, ale viděla jsem, že je to pro něj důležité, že se snaží najít v tom všem smysl a vymluvit se z té bolesti, kterou prožil. Neměla jsem o něj starost. Holčička ale byla zaražená, vůbec nemluvila a říkala, že už jí nic z toho smutku nepomůže.

V téhle chvíli je dobré dětem pomoci a výborným pomocníkem je k tomu kniha Cesta pro děti od Brandon Bays. Stačí pochopit smysl a s rodičovskou intuicí vyzkoušet – samozřejmě ve chvíli, kdy jsme sami bdělí.

Podstatou je nechat dítě prožít vzpomínku tak, aby pro něj nebyla traumatizující, aby ji pochopilo a mohlo vyjádřit pocity, které v tu chvíli mělo. Nejlepší je nechat jej kreslit, většinou dějově, tak jak se situace sama odvíjí.

Hanička si nakreslila, že potřebuje vědět, že už v tu chvíli, kdy se k veverce blíží ono auto (které se jí taky muselo omluvit), se nad ní vznáší anděl, který její duši odnese do nebe a veverka neprožije žádnou bolest. Stačila půlhodinka a Hanička svítila jako sluníčko. U dětí jde většinou tenhle způsob práce s emocemi velice snadno a výsledky jsou ohromující. Není potřeba být terapeutem, jen láskyplným průvodcem, a Cesta se najde sama.

(2015)