Cestuji s Cestou

Poslední týdny se můj blog odmlčel, protože moje psaní vzniká z ticha a klidu, a to je v poslední době v mém životě poněkud nedostatkové. Několik týdnů moji energii pohltila Cesta – milý introvečer ve Žďáře, náročná, ale snad úspěšná prezentace Cesty na festivalu Evolution, trenérství na Intenzivní Cestě s Brandon Bays minulý týden v Praze, několikaměsíční koučovací výcvik pod vedením jednoho z kolegů Cestářů a nevídaný zájem o procesy Cesty mezi tím.

Neuvěřitelných zážitků je víc než dost, ale vlastně jsou všechny stejné – všechny jsou důkazem, že Cesta není žádný koncept, žádná metoda, ale proud života, k jehož pochopení dám byl dán klíč prostřednictvím procesu Cesta. Vždycky lidem říkám, že Cesta je v proudu dávno předtím, než ke mně přijdou. Život je většinou pořádně rozloží, ještě než samotný proces začne – den předtím mají velikou hádku, potkají svého bývalého manžela, se kterým mají nevyřešené účty, nebo jim je fyzicky špatně. A protože smyslem Cesty je poznat a uznat svoje pocity, které nás potom přivedou do vzpomínky, která s nimi souvisí a již je možné na buněčné úrovni vyléčit, jsou vlastně tyhle jobovky od Života velkým darem. Prozřetelnost má ale taky smysl pro humor a jeden takový neobyčejný proces jsem jako trenér – pozorovatel zažila tento týden. Na Intenzivní Cestě se lidé naučí vyměňovat si procesy a my trenéři jsme tam jako první pomoc, když se něco zasekne. A tak jsem zpovzdálí pozorovala jednu dvojici, kde emoce jen jiskřily. Po skončení procesu jsem se za nimi vydala a jedna z žen se mi svěřila, že se ve vzpomínce právě topila. Podívala jsem se na ni – bylo 2. dubna a ona tam seděla v žabkách, plážových kalhotách a triku s motivem moře! :-) Lidé se často před procesem bojí, že žádnou vzpomínku neuvidí. A tahle žena je důkazem, že naše podvědomí ví už dávno předem, jaké téma chce v procesu vyléčit, a někdy nám to dá najevo velice neotřelým způsobem. Miluji božský smysl pro humor!