Chvála povalečství

Ze své podstaty jsem člověk akční asi jako lenochod nebo chameleón. Takže si čas od času ordinuji výzvy, které mě z mého klidu burcují – nové zkušenosti, zážitky, překračování komfortních zón. Třeba pohyb vzduchem…

Když už jsem u toho létání, naše rodinná fascinace ptáky stále trvá. Poznáme všechny druhy, které k nám přilétají na krmítko, rozeznáme samičky od samečků, víme, kdy se který druh konečně vrátil z teplých krajů a obšťastnil nás svou přítomností, kteří ptáci přilétají v hejnech, v páru nebo o samotě.

Nevím, kolik článků tady na blogu jsem zahájila větou, že jsem takhle jednou seděla u okna a dívala se ven. Ne jako znuděný zoufalec, ale okouzlený pozorovatel. Našla jsem takhle za domem dřínky, vzpomínáte? Já vždycky, když si tyhle naše malinké výborné české olivky přidám do jídla.

Už by se mi měly tyhle nesourodé věty spojit v nějaký smysluplný celek, jehož pointou bude chvála mé vrozené lenosti. Začněme tedy ptáky, kteří ve velkém množství přilétají na naše dvě krmítka, jedno dole pod oknem a jedno jen pár centimetrů od místa, kde za oknem sedám já. Nikdy se mi jejich návštěvy neomrzí a každý den je vítám se stejným nadšením a radostí. Dovedu se celé minuty dívat na to, jak ve svých zobáčcích převalují slunečnicová semínka, a snažím se postřehnout ten okamžik, kdy se jim je povede rozlousknout. Zatím se mi to ještě nepodařilo.

Takhle trávím ty nejkrásnější chvilky dne – kdykoli k nám někdo přiletí, nechám práci prací a dívám se a dívám.

Nedávno se mi z ptačí říše dostalo takového zvláštního krásného poděkování.

Byla jsem zrovna sama doma a pozorovala snad třicetičlenné hejno zvonohlíků dole u krmítka. Tu mi pohled zabloudil výš, k mé milé trojkmenné bříze. Tam ve výšce poletovalo bílé pírko. Létalo si vzduchem a já si připadala jako Forrest Gump.  Pírko bylo asi třicet metrů ode mě, kroužilo ve vzduchu v obloučcích a spirálách a najednou velkým obloukem přiletělo k našemu oknu. Těsně u něj se na vteřinku zastavilo a polehoučku se pohybovalo dál, až mi docela zmizelo.

V takový den už není možné být smutný, naštvaný ani ustaraný.

Práce, zvlášť ta naše ženská, nekonečná, neviditelná, nebude nikdy tak docela hotová. Ale když si kvůli ní necháme ujít tyhle okamžiky, kdy se děje něco tak zázračně obyčejného, o moc připravíme sebe i své rodiny. To nejdůležitější v našem domově totiž vytváříme svým štěstím, láskou a radostí.