Co dělat, když zrovna slunce nesvítí

I to se stává v našem životě lidském. Že člověk vstává a neví proč. Že najednou necítí žádnou radost. Že má strach, cítí úzkost nebo marnost a na všechny a všechno má vztek. Jsme jenom lidé, a ne svatí, a dokonce Boží syn pochyboval a měl strach a jeho lidská stránka probleskuje biblickým příběhem až do samého konce.

Nehrajme si na bohy ani svaté a nezlobme se na sebe, když na nás padá temno a máme pocit, že ta zkouška je moc těžká. Nic není horšího než laciný optimismus a křečovité pozitivní myšlení. Mimochodem, chcete-li se podívat, jak vypadá taková snaha o to, být pozitivní za každou cenu, vřele doporučuji norskou černou komedii  Kurz negativního myšlení. Takovýhle boj mezi pozitivitou za každou cenu a potlačovaným smutkem a bolestí se často odehrává v každém z nás. Sami sebe přesvědčujeme, že bychom se tak neměli cítit, že k tomu nemáme žádné důvody a že nám tyhle negativní pocity určitě ublíží. Když jsem hledala na Googlu název výše zmíněného filmu, vyběhly mi odkazy, které tohle skvěle ilustrují:

Negativní myšlení a jeho dopad na lidské zdraví

Obracení myšlenek v dobré aneb 5 způsobů jak chránit svůj balonek

Negativní myšlenky: Vyzrajte na ně jednou provždy

5 způsobů jak zastavit negativní myšlenky

Negativní myšlení je nemoc

…

A tak ke vší té bolesti a strachu přibude ještě závaží z toho, že by to tak nemělo být, proč to tak je, jestli nám to neublíží a jak jsme zase selhali.

Temná noc duše, úzkost a pochyby k duchovní cestě patří a kdo je nepotkává, možná sám sebe obelhává a klouže po povrchu. Přijmout je je jediný způsob, jak si nenaložit ještě o náklad víc. Ostatně, jak podobná snaha oddělit od člověka všechno zlé a temné dopadá, skvěle ilustruje kniha Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Temnota, kterou neprosvětluje Vědomí, se stává nekontrolovanou a nekontrolovatelnou a ničivou moc zla utrženého ze řetězu v podobě pana Hyda nakonec ukončí až sebevražda.

A jak tedy v sobě temnotu prosvětlovat a ne potlačovat?

S láskou přijmout tu část z nás, která se zrovna cítí mizerně. Má pro to jistě svůj důvod, byť naše racionální já si to nemyslí. No a potom už je dobré tomu smutnému v nás vlévat naději. Třeba změnou prostředí, procházkou, já v takové dny zpívám a zpívám a zpívám. A někdy nezbývá než kleknout na kolena a prosit a modlit se. A někdy je dobré se jen zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Děje se něco teď? Co je právě teď?

A smích, ten je lékem snad největším. Možná byste nevěřili, kolikrát se na terapii srdečně zasmějeme. Skoro bych řekla, že čím těžší téma, tím je v procesu větší lehkost. Pravda, mnohdy je to hodně černý humor, ale slyšeli jste někdy židy, jaké vtipy si povídají o koncentrácích? A jak žertují lidé na vozíčku? Je to pravý opak sterilní a ubíjející politické korektnosti. Šokuje, ale zároveň osvobozuje. Od hlubokého pláče je k smíchu blíž, než si myslíme. :-)

(2018)