Co je to vlastně vztek?

Tak tahle otázka mě provází už několik let. Jako každá Kateřina jsem dostala do vínku určitou dávku hubatosti. Jako mladá slečna jsem nebyla zrovna diplomat a slovem jsem se oháněla lépe než svatý Jiří mečem.

Ale na duchovní cestě udělá člověk mnoho chyb a já jsem se rozhodla, že vztek je duchovně nevyspělá emoce a že bych ji měla ze života nějak vysublimovat. Tak jsem potom měla období, kdy zase všichni říkali, ona je tak hodná, ani se do tohohle života nehodí. Ano, Kateřina jezdila jako dobrovolnice do hospice provázet umírající, ve zbytku volného času venčila pejsky v útulku, studovala duchovní knihy a v podstatě už očekávala brzké nanebevzetí a následné svatořečení. Jedna z variant mého života v té době byl vstup do kláštera, abych si to svatořečení pojistila. :-)

No ale život tomu chtěl, že jsem se vdala a brzy nato porodila moji prvorozenou Elišku. Eliška byla největší a nekrutější učitel mého života. Nemilosrdně ze mě vytahala všechen potlačený vztek, všechny potlačené emoce a ukázala mi pravdu pravdoucí. Totiž že na svatořečení si budu muset ještě nějakou chvilku počkat. Tohle se stane mnohým z nás – ze vzteku si uděláme nepřítele a pohřbíme ho hluboko v sobě. Tak hluboko, že ujíždíme na tom, jak jsme povznesení a pokročilí. Dokud nepřijde dar v podobě někoho či něčeho, co z nás všechen vztek vytahá na světlo a ukáže nám o nás samých pravdu.

Prvním a nejzásadnějším okamžikem, kdy jsem se ve vztahu ke vzteku probudila já a začala se ptát, jak to s ním doopravdy je, bylo před šesti lety. Tehdy měla Eliška období, kdy v sobě prožívala něco velice těžkého. Projevovala to úpornými záchvaty, které trvaly desítky minut. Bylo to k nesnesení pro mě i mého muže, protože oba jsme měli se vztekem ne úplně přátelský vztah a měli jsme k tomu ještě dvě malinké děti. Jednou byla Eliška kvůli tomu bitá a stalo se něco, co se ještě nikdy nestalo. Plakala a řekla mi: „Já jsem sem přišla proto, abych vás naučila, že se musí zlobit.“ A já jsem z toho měla husí kůži po celém těle, protože jsem moc dobře vnímala, že tohle mi nepovídá malé děcko, ale duše, která si je velice dobře vědomá svého úkolu a prožívá velikou bolest. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc nás musela milovat, když o vzteku přišla učit zrovna nás dva a kolik nespravedlivého odmítání se jí dostalo. A ta malá bytůstka mi tenkrát řekla: „Maminko, já jsem ráda, že jsi mě konečně uslyšela. Už to nebudu muset dělat.“

Tak takhle to někdy bývá se zlobením našich dětí. Nepřestávám Elišce opakovat, jak moc si vážím toho, že byla tak odvážná a měla v sobě tak velkou lásku, že přišla zrovna k nám.

Brzy na to jsem se setkala s Cestou a jejím radikálním názorem, že vztek je pouhá emoce, projde a pokud se proti nikomu neobrátí ani se neobalí žádným příběhem, nikomu neuškodí. A zjistila jsem, kolik lidí v sobě potlačený vztek má, třeba když se setká jako dítě s agresí od někoho ze svých blízkých. No, a protože malý človíček si velice dobře porovná sílu agresora a svoji, stane se z něj hodný kluk nebo hodná holka a svůj vlastní vztek popře do té míry, že společně s ním si zakáže všechny emoce stejné vlnové délky. Takže najednou přestane cítit vášeň, nadšení, bláznivou radost. Tihle lidé bez výjimky chodí životem s otázkou, kdy ten život vlastně začne. Jsou permanentně unavení, protože neustále vnitřně bojují proti vzteku, který se nebezpečně prodírá z nevědomí na povrch. Někteří si s tím poradí tak, že agresivitu projevují pasivně tím, že všechno odkývají, ale nic neudělají, někteří vztek přetaví do jediné pro ně přijatelné podoby – morálního rozhořčení. No a po světě potom chodí stovky zapšklých moralistů a polomrtvých zombie, kteří vůbec netuší, že jejich největší problém je potlačený vztek. Všichni do jednoho z něj mají strach a domnívají se, že jejich největším problémem naopak je, že vůbec vztek pociťují.

Nejkrásnější a nejsilnější zážitek je, když takový člověk ze sebe dostane vztek, který v sobě držel třeba desítky let. Viděla jsem chlapy jako hora, kteří plakali štěstím, že konečně cítí život. Lidi, kteří se po letech bláznivě smáli nebo naopak plakali všechny slzy bolesti a strachu, které v sobě od dětství potlačili.

A proto máme u nás doma zásadu: ZLOBIT SE MUSÍ! Můžou se zlobit děti, můžou se zlobit rodiče! Může se cítit vztek, ale neobrací se na nikoho dalšího. Vztek je životní síla. Není náhodou, že pramení v břiše, kde se všechna východní bojová umění napojují na sílu, která – pokud se s ní umí pracovat – dává člověku rychlost, sílu, postřeh, intuici a další kvality, které nejsou úplně jen lidské. Díky téhle síle třeba může matka zvednout tunový náklaďák, když pod ním uvízne její dítě.

A co jsem zjistila za ty roky já? Že pravý pokoj a klid není špunt na povrchu kvasící hmoty potlačených emocí. Emoce jsou jako mraky na čistém a jasném nebi. Najděme sami sebe jako klidné a hluboké nebe, buďme pro ostatní bezpodmínečnou láskou, a vztek, smutek i radost budou námi procházet, aniž by nám nebo komukoliv jinému uškodily.

Děkuju, moje milovaná Eliško!

(2017)