Díl 4: Co se ve škole neučí, ale mělo by

Proč se vlastně takhle hrabat ve starých bolístkách a vytahovat na světlo věci dávno minulé?

Tohle je otázka, kterou jistě po právu položí mnoho lidí, kteří nevidí žádný smysl v tom, otvírat staré rány, když se naopak chtějí vydat kupředu a nesetrvávat ve starých křivdách. Mnohým z nich se ke všemu před terapií dařilo líp než po ní. Sice jim nebylo úplně dobře, ale ani tak docela špatně a teď se jim do vzpomínek vrací jedna křivda za druhou a zahlcují je staré neprožité emoce. Jestli by nebylo bývalo lepší nechat minulost pokojně spát?!!!

Odpověď můžeme hledat různě, ale proč na cestě za Pravdou nevyužít také vědeckých poznatků, které se ve škole neučí?

Už jsem tu jednou psala, že velkou autoritou, která v současné době kombinuje vědecké a duchovní poznání, je Bruce H. Lipton. Je autorem několika knih o buněčné biologii, což zní jako nehorázná nuda, ale opak je pravdou. Kromě mnoha jiných nesmírně zajímavých věcí, které vám nebudu tlumočit a rovnou vás odkážu na jeho knihy (Biologie víry, Líbánkový efekt, Spontánní evoluce) také ukazuje, proč je dobré se občas do hájemství našeho nevědomí vydat. Vysvětluje totiž, že kromě naší vědomé mysli se na hladkém průběhu našeho pozemského života podílí právě naše nevědomí, které podněty procesuje mnohonásobně rychleji. Je to superrychlý počítač, jejž automaticky používáme naprostou většinu dne – kdykoli cokoli vykonáváme mechanicky, v chodu je právě tento neuvěřitelně výkonný procesor. Bruce Lipton uvádí, že ve skutečnosti toto centrum řídí drtivou většinu našeho konání.

My lidé máme velmi zcestnou představu, že jsme racionální bytosti a rozhodujeme se svobodně a po zralé úvaze. Opak je však pravdou. Většina našeho rozhodování má emoční charakter a racionální část našeho mozku jej ovlivňuje jen pramálo. Spíše jej používáme dodatečně, abychom svoje rozhodnutí racionalizovali. Tohle samozřejmě vědí nejen tvůrci reklamy, ale také nejrůznější populisté a manipulátoři.

Zní to docela děsivě, viďte? My, lidé, jako oběti nevědomých rozhodnutí svých a co hůře, těch druhých. Druhé lidi tak úplně změnit nemůžeme, ale tak docela bezmocní zase nejsme. Máme totiž možnost začít měnit obsah a nastavení našeho nevědomí a způsob, jakým reaguje na vnější svět. Vědecky se tomu říká epigenetika, tedy nový vědní obor, který zpochybňuje původní koncept genetiky jako něčeho vrozeného a těžko změnitelného. Epigenetika, i díky objevům Bruce H. Liptona, zjistila, že expresi genů, jejich funkci i činnost je možné ovlivnit zvenčí. Způsobem stravování, životním stylem a také změnou nastavení programů, které nevědomky řídí náš život.

A ještě jeden důležitý odstavec k tomu musíme přidat. Právě o programech, jež řídí naše nevědomá rozhodování. Naprostá většina z nich vznikla v našem raném dětství, řekněme do 6 let věku. V té době se totiž lidský mozek nachází ve vlnách delta a théta, což je stav mysli nám dospělým známý jako trans nebo hypnóza. Jakkoli bychom si tedy přáli, aby naše děti byly rozumně uvažující bytosti, jejich mozek jim to do 6 let věku vůbec neumožňuje. Je totiž nastaven na vstřebávání podnětů nápodobou, nikoli kritické vyhodnocování dat. Cokoli jim tedy v té době řekneme, jejich mozek vyhodnotí jako fakt. Například se na ně rozzlobíme, protože něco opakovaně rozlili a zakřičíme na ně:“Jsi úplně k ničemu!“ V kombinaci s emočně vypjatou situací je velmi pravděpodobné, že jejich podvědomí tuto informaci vezme za svou a člověku se ještě mnoho, mnoho let poté nebude v životě dařit, aniž by věděl proč. Takových programů je v našem nevědomí celá řada a o většině z nich se dozvídáme pouze zprostředkovaně – právě tím, že se opakovaně dostáváme do situací, které v životě nechceme, ale jež jako by na nás neodvratně čekaly na každém rohu.

A tady se nám hezky potkává věda, duchovní cesta a praktický život. A jsme zpátky u starého dobrého zrcadlení. Není-li většina našich rozhodnutí vědomá, ale je řízená z hlubších vrstev našeho mozku, vypadá náš život většinou úplně jinak, než jak bychom si ho představovali. Zastavíme-li se ale, abychom nahlédli hlouběji, kromě nějaké dětské křivdy na nás pravděpodobně vyskočí i přesvědčení, které jsme s touto situací přijali za své. Třeba – nejsem dost dobrá, v životě není nic zadarmo, nebudu tě mít ráda, když budeš takhle zlobit a další a další a další. Takovým bonusovým dárkem, když se v terapii trochu povrtáme v dětských bolískách a odpustíme, je právě to, že vědomě přepíšeme tahle hluboká, nevědomá nastavení tak, aby se nám lépe žilo. Ve vědě se tomu říká epigenetika, v duchovních oblastech zase skutečnost, že se člověk stává vědomější.

Na cestě k Pravdě je to významný milník, protože v tu chvíli člověk přebírá zodpovědnost za svůj život a začíná jej spolutvořit. Přestává se zlobit na své okolí, vinit své rodiče za to, co mu dali či nedali  a stále častěji a ochotněji si pokládá otázku: Co z toho je moje? Jaká je moje hlubší pravda? Od tohoto okamžiku není cesta snazší, ale rozhodně je zajímavější.

No a úkol pro dnešní den: Co takhle zkusit vystopovat nějaké přesvědčení, které vás aktuálně nejvíce omezuje? Příště si povíme, jak na něj. :-)

Krásný den!