Co si o tom myslíte?

Jaký máš názor?

Co si o tom myslíš?

Proč si to myslíš?

Jak si tohle můžeš myslet?

Co jsi za člověka, který si tohle myslí?

Byl jsi blbec, jsi blbec a blbcem zůstaneš.

Zpočátku to nevypadá vůbec špatně, že? 

Lidi s názorem vnímáme jako inteligentní a přemýšlivé, lidi bez názoru jako hlupáky a tupé členy nemyslícího stáda.

Už od malička se neustále programujeme na to, že musíme ke všemu zaujmout postoj. Co si myslíš? Co se ti nejvíc líbilo? Koho máš radši? 

Na tom samotném není nic špatně, kromě toho, že je to pouze jeden ze způsobů, jak můžeme vnímat svět kolem sebe, prostřednictvím své mysli.

Mysl je ale sama o sobě poměrně nepřesná a zranitelná. Svět kolem sebe vnímáme přes různé filtry, kterých si mysl, která není cvičená v bdělosti, tedy NELPĚNÍ a NEPOSUZOVÁNÍ, není vědoma.

Krásně to vidíme na procesech Cesta, která pracuje v nevědomých oblastech naší psychiky. Lidé přijdou s nějakým problémem a s představou, odkud asi pramení. Ti méně vědomí přijdou s tím, že když mají problém s manželem, mají problém s manželem. Vědomější už tuší, že by to mohlo nějak souviset s jejich vnitřním nastavením. A skutečně, otevřou-li se hlouběji do svých nevědomých programů, najdou tam třeba paralelu se svým otcem, ale nezřídka jsou to paralely, kterých si vůbec nejsou vědomi a po terapii jen s údivem konstatují, že "tohle by je teda ani ve snu nenapadlo".

Co tím chci říci?

Dívám se kolem sebe a ve všech táborech vnímám určitou aroganci ve stylu: Ještě, že my známe pravdu, když v tom druhém táboře jsou samí blbci, primitivové a traumatizovaná individua, která uvěřila konspiračním teoriím. Doufám, že brzy prozřou, prohlédnou a přestanou být takovými tupými hovady.

I to je kvalita nekultivované mysli - posuzování, pocit oddělenosti, pochybnosti a chladný, až krutý rozum.

Myslím, že by nebylo špatné rehabilitovat postoj: Nemám názor, nemyslím si nic. jako naprosto rovnocenný všem názorům.

Že bychom se taky mohli začít navzájem ptát - jak to vnímáš? Jaké máš pocity v těle? Jak se v tom cítíš?

A teprve spojením vjemů z našich uvolněných těl, z našich otevřených srdcí a naší  bdělé mysli je možné alespoň v omezené míře předpokládat, že se dobereme nějakého skutečného poznání. Ne obecně platného, ale toho našeho.

Vím, že nic nevím.

Nemusím si nic myslet.

Můžu spočívat v Bytí s důvěrou, že v každý okamžik budu vnitřně vědět, co udělat, jak se zachovat, kudy se vydat.

A že vše, s čím bojuji navenek, jsou projekce mých nepřiznaných stínů a iluze oddělenosti.

Není nic než Já.

PS: Jaký na to máte názor? :-)