Co tvoří náš domov?

Domovem teď nemyslím lidi ani náš byt, dokonce ani zahradu, ale prostor, do kterého rok co rok vrůstáme hlouběji a který nás provází časem stejně jako to kdysi dělaly rituály. Jen jsme teď všichni individualizovaní, či jak se tomu říká, a tak i naše rituály jsou více osobní a privátní.

V lednu, když je země pokrytá sněhem, jsou noci růžovo-červené. Je krásné usínat a dívat se ven do růžového ticha.

V únoru vykukují na záhonku u našeho domu první talovíny. Nene, nejsou to ani sněženky, ani bledulky, dokonce ani ladoňky. V našem domově jsou pionýry jara statečné žluté talovíny. Kolikrát je ještě zasype sníh, než se opravdu rozvinou do své plné krásy…

V březnu se všechny naše parapety zaplní desítkami malých květináčků se sazeničkami rajčátek, paprik, rukoly, měsíčku, bazalky a spousty dalších klíčících miminek, která si těžko razí vstup do života, protože v tomto období do oken našeho bytu jen výjimečně zasvítí slunce.

Duben je měsícem čekání na návrat vlaštovek. Na našem sídlišti je jedna z nejpočetnějších vlaštovčích kolonií v našem městě. A to i přesto, že za poslední roky jsme jim moc dobrého nepřinesli. Rozhlas se stal bezdrátovým a náš dům je dokola otlučen polystyrénem, takže jsme přišli o radost sledovat je při hnízdění i při podzimních poradách před odletem. Lidi vždycky vlaštovky u svých obydlí vítali s otevřenou náručí. My je aspoň pozorujeme při jejich hromadných leteckých cvičeních, kdy nezavřou zobáčky ani na vteřinu…

Květen a červen patří našemu rybníku. Tedy, on tak docela není náš, ale do našeho domova po právu patří. V zimě jsme jedni z prvních, kdo na mělkém, a tedy brzy zamrzlém rybníku bruslí, protože na něj máme výhled z našich oken. Na přelomu dubna a května otevíráme okna dokořán a po setmění nasloucháme úchvatným žabím koncertům. Piano znenadání zesílí ve fortissimo, aby ve vteřině vše zase utichlo. Žabí koncerty jsou pro mě stejnou záhadou jako organizovaná a vnitřně sladěná ptačí hejna… No a v červnu vyhlížíme první kachňátka. Pozorujeme, jak v pár dnech ztratí svoje prachová peříčka a za pár týdnů pro nás nejsou k rozeznání od dospělých kachen.

Červenci a srpnu vévodí náš balkón. Spíme na něm, snídáme, hovoříme dlouho do noci a hlavně pořád něco věšíme, sušíme, zaléváme a uzobáváme. Taky sledujeme padající hvězdy a povídáme s paní sousedkou.

V září po cestě na školní autobus zobeme špendlíky a na začátku října dostává přednost cesta domů, které říkáme žaludová. Vracíme se domů s kapsami plnými žaludů a vybíháme z domu brzy ráno, abychom našli pod dvěma kaštany na našem sídlišti kaštánky, ještě než děti půjdou do školy…

Listopad, to je měsíc velkých větrných vírů. Dveře na balkón jsou dávno zavřené, nábytek schovaný, rostliny zazimované a mezi domy se točí veliký větrný vír se stovkami listů z dubu, který stojí před naším domem.

No a prosinec – to je mé malé, tiché tajemství. Rituál, který je jen můj. Se začátkem adventu se za jedním oknem v protějším domě rozsvítí za oknem svíce (co na tom, že elektrická). A já ležím ve své posteli, všude kolem je tma, jen ta jedna jediná svíce svítí do temnoty kolem. Pro mě. A já usínám teprve tehdy, když se mi oči samy zavřou únavou…

(2016)