Con-spirátor

Včera se moje nejstarší dcera Eliška učila oxidy kovů. Aspoň tedy myslím. Pyrit, kalcit, chalkopyrit. Mohla bych se jít podívat na tabuli, kam si to všechno zapisovala. Ale nepůjdu. Nezajímá mě to totiž.

Ji to samozřejmě taky nezajímá, učila se to na písemku. 

A já se na ni dívala a viděla jsem kořeny celého toho našeho současného marasmu.

Naše až obsedantní zaměření na informace ve spojení s tím, že nejsou ukotvené v nějakém pro člověka smysluplném kontextu a nepřicházejí v okamžiku, kdy je člověk připraven se je dozvědět, z nás vytváří neobyčejně zranitelné bytosti.

Vede nás totiž k úplnému odpojení od sebe. 

Natolik přeceňujeme a přetěžujeme svoji mysl, že zcela zapomínáme na jiné zdroje vědění, které jsou ale podstatně spolehlivější. Máme například srdce, které obsahuje neuronové buňky. Je to tedy náš druhý mozek. A také na náš třetí mozek, který se nachází v našich střevech. Dávné kultury to věděly a všechna tato centra kultivovaly a rozvíjely. Kromě toho máme své tělo, nepopsatelně inteligentní nástroj, který nemá na zemi obdoby. 

Lidé, kteří cítí sami sebe, jsou pevně ukotveni v přítomném okamžiku. Mají přístup k vědění a vedení, které v konceptu mysli neexistuje. Tak jako vlaštovka, která ví, čím má krmit své mladé, ačkoliv nezná nutriční složení červíků, které jim nosí. Tak jako čmelák, který létá, i když by vlastně neměl.

My jsme vsadili vše jen na jedinou kartu a výsledky jsou více než zřejmé. Pandemie strachu, hrůzy, snaha tento strach potlačit tím, že ovládneme přírodu, poručíme větru dešti a zároveň děs z toho, že zlá, krutá a nepředvídatelná příroda nám do toho hodí vidle, obejde všechna naše opatření a všechny nás tu zabije. Nojo, zabíjí to i děti, nikdo si už nemůže být jistý, že ho ta bestie nedostane. Potřebujeme tedy další grafy, statistiky, opatření, ale uvnitř cítíme, že nic z toho nás té obrovské úzkosti v nás nezbaví.

Dostáváme se tedy do frenetického kolotoče, místo abychom se zastavili a z klidu a pokoje dělali vědomá rozhodnutí. A tak vytloukáme klín klínem, jednotlivá opatření nadělají více škody než užitku a výsledkem je unavená, rozdělená a frustrovaná společnost.

Člověk, který by nebyl odpojený od svého plného lidství, by se ale choval jinak.

Ptal by se především po SMYSLU toho všeho.

Pravdivě by celou tu situaci prožil.

Jeho rozhodnutí by v sobě obsahovala také aspekt morální, soucit a vědomí celku.

V každé krizi je nějaká zpráva. Šance na změnu. Někdy dokonce zcela zásadní transformaci. 

Jako jednotlivci tuhle zkušenost už v hojném počtu máme. Jako společnosti se nám nedaří tyhle otázky si klást, stále se motáme mezi fázemi popření, hněvem a agresí a depresí. Jen k tomu smíření, v němž jediném je možné skutečně integrovaně jednat, máme zatím daleko.

Každý člověk, který si začne pokládat otázky po smyslu toho všeho pro jeho osobní život, který se začne proměňovat tak, jak je tomu právě v jeho individuálním životě třeba, se začne vracet k sobě samému. Začne se stávat skutečnou, velkolepou lidskou bytostí, nejen tou osekanou, limitovanou verzí plnou strachu a obav.

A tím otevírá tuto možnost pro ty, kdo to ještě nedokáží. Kdo o této možnosti nevědí. Kdo této možnosti nevěří.

Stane se tím, kdo dýchá s ostatními ve společném rytmu.

Stane se con-spirátorem.