Další dětský profík!

Mým cílem nikdy nebylo vytvářet na sobě závislé klienty. Nikdy jsem nikoho jako klienta nevnímala, každý, kdo ke mně přijede, je přítel, kterého doprovodím na úseku, kde dobře nevidí, má strach nebo prostě jenom potřebuje, aby ho někdo držel za ruku, protože to bolí.

Mým cílem ale je, aby se naučil svůj život číst sám, byl pozorný ke znamením, které na cestě potká, dovedl naslouchat svému tělu a také s ním hovořit a neodmítal své duchovní, byť často nepohodlné učitele. A přijel zase, až bude potřebovat projít kousek ve dvou, protože ne nadarmo Kristus říká: Kde se dva neb tři sejdou v mém jménu, tam jsem já mezi nimi.

Dneska nebude příspěvek v mé režii, ale ráda bych s Vámi sdílela příběh jedné úžasné maminky a její holčičky, profesionální Cestářky, která neuvěřila tomu, že aby mohla léčit své tělo a komunikovat se svou duší, musí se stát akreditovanou terapeutkou. :-)

Ahoj Katko, 

zítra odjíždíme na dovolenou a všechno „dolaďuji“, a tak jsem ti taky chtěla napsat zprávu, jak jsme dopadly po poslední Cestě s Kamilkou.

Suma sumárum, zdá se, že to opravdu pomohlo . Tento týden už pozná, kdy se jí chce čůrat a necvrká si do kalhotek. V noci se sice ještě občas počůrá, ale věřím, že to zlepší čas. A čůrání už jí vůbec nepálí! Já jsem moc spokojená, už to nechám jen běžet…..

K tomu příběhu se ještě pojí dvě příhody. 

U tebe jsme byly v úterý a v pátek večer, když šla Kamilka spinkat, byla moc unavená a zničeho nic spustila ohromný křik, jak jí moc bolí bříško. Vypadalo to na náhlou břišní příhodu a s mužem jsme se děsili, že bude potřeba jet na pohotovost. Když se mi jí jakž takž podařilo uklidnit, nabídla jsem jí Cestu. Říkám jí ale, že asi neumím takovou Cestu s plyšákama jako ty a jestli bude souhlasit s Cestou, jak jí dělám já. Ona na to jen: „Mami, já tě to naučím, neboj.“ A odkráčely jsme si to s celou náručí plyšáků na klidné místo do ložnice. Kamilka mě tak trochu vedla, já jsem jen komentovala divadelní dění. Ukázalo se, že to byl velký stesk po babičce (opravdu jsme jí dlouho neviděly). Během deseti minut přestalo bolet bříško nejen hlavní představitelku divadla, ale i Kamilku. Do postýlky odcházela usměvavá, spokojená a bez bolesti a spala až do rána.

Dva dny na to za mnou přišla, že už nechce, abychom já a Vilík spali s ní v pokojíčku. Doslova řekla: „Mami, já vím, že mi nikam nezmizíš, že za tebou kdykoliv můžu přijít.“ Vytřeštila jsem oči, sama jsem si chtěla užívat při spaní její blízkost, ale respektovala jsem její přání….a od té doby spí sama. Jen tak.

Já vím, že ty už jsi na tyhle příběhy asi zvyklá, ale mě to stále ještě udivuje. A mám neuvěřitelný pocit uspokojení až blaženosti, že jsem na Cestu přišla. Že je tak snadné jí používat. A tak snadné s ní někomu pomoci.

Zdravím tě a ještě jednou moc děkuji, že děláš svou práci tak dobře.

A.

Myslím, že si na takovéhle příběhy nikdy nezvyknu a nikdy nepřestanu být vděčná za povolání, které mám. :-)

A pevně doufám, že časem tomuhle naprosto přirozenému a nám všem vlastnímu způsobu existence přestaneme říkat ta a ta terapeutická metoda, ale skutečný, krásný a naplňující život! :-)