Darovat a být obdarován

Někdy přijde poznání k člověku úplně samo. Nečeká, až vyšetříme čas mezi praním plenek a uspáváním a vrhneme se do četby duchovních knih či meditace, a vetře se do těch úplně nejobyčejnějších okamžiků.

Mně se to jednou stalo u prohlížení knížky O jabloňce od Eduarda Petišky. Kdo by tuhle útlou knížečku o Martínkovi a jeho stromku měnícím se od zimy do podzimu neznal ze svého dětství. Tak si ji tak s dětmi prohlížíme a čteme a najednou mi padne zrak na obrázek, kde včelky opylují strom. Martínek se ptá, zda to stromečku neškodí a maminka mu vysvětluje, že včely jabloňce pomáhají, aby na ní vyrostla jablíčka.

A mně najednou došlo, že přesně tohle je to pravé. Včely se nijak neobětují. Neřeknou jabloňce: „My teda máme důležitější věci na práci, ale my tě opylujeme, abychom udělaly dobrý skutek.“ Včely prostě plní svoje poslání, a jen tím a ničím jiným prospívají životu kolem sebe. Začala jsem vědomě hledat situace, kde jsou spokojení všichni – kde někdo hledá a někdo jiný má přebytek, někde v prostoru vznikne potřeba, která je jinde v prostoru hned kompenzována odpovídající nabídkou. Z takovýchto interakcí všichni profitují, všichni jsou nakonec obdarovaní. Najednou jako by se ztratil dárce a příjemce, je tu jen proces tvorby, který nás povolává, abychom přijímali a z přijatého tvořili a naopak rozdávali, opouštěli a nelpěli, aby proces tvoření neustrnul.

Přestaneme-li si brát darování a přijímání osobně, stane se z obojího stejná radost. Radost z toho, že jsme byli tak pozorní a otevření, že jsme dovolili druhým, aby nás obdarovali. Radost z toho, že jsme byli tak pozorní a otevření, že jsme se stali nástrojem nebeské touhy po dokonalosti a vyrovnání energií a darovali, co bylo třeba.

Všechno se nakonec stejně vrátí v nějaké podobě k nám samotným, protože jinak to ani být nemůže.

Jak řekl náčelník Seattle:

Člověk sám neutkal předivo života a je v něm pouhým vláknem. Ať s tímto předivem naloží jakkoli, naloží tak sám se sebou.