Děkuji!

Nemám slov. 

Skrze moji knihu se děje to, co jsem si z celého srdce přála.

Kniha léčí jedno z nejbolestnějších témat této doby. Strach ze smrti. Smrti ve všech jejích podobách, i té - z našeho pohledu - předčasné.

Děkuji nevýslovně nejen za tuto zprávu, ale i za to, kolik lidí si žádá tuto knihu, aby pomohli v sobě i v druhých tento strach poléčit a vrátit smrti její posvátnou a hluboce transformační úlohu.

Milá Káťo, už nějaký čas se chystám ti dát zpětnou vazbu k tvé knize. Ale nějak to pořád nešlo. A už vím proč. Gró toho, co mi kniha přinesla přišlo až tento víkend, téměř měsíc poté, co jsem ji dočetla. 

Ale začnu od začátku. Knihu jsem začala číst hned pár dní poté, co jsem si ji donesla domů po jejím křtu v našem kruhu. Bylo to období počínajícího léta a času dovolených. Při čtení prvních pár stránek jsem začala brečet. Dojalo mě, jak jsi popisovala vztah mezi Lenkou a babičkou. Jaký dar slova vůbec máš. A lekla jsem se a řekla si, že tohle teď v době, kdy se chystám na dovolenou číst rozhodně nebudu. Knížku jsem zaklapla a položila na polici nad postelí. 

Každý den jsem na ni koukala až jednou ... bylo to v dušičkovém období, nevím, zda dokonce přímo na dušičky, jsem ji vzala do ruky a začala číst. Těžce se mi zavírala a těšila jsem se na další kapitoly. A čekala, kdy zase u ní začnu brečet. Nic extra silného nepřicházelo až do místa, kde popisuješ, jak Lenka umírá. Tak jak je okamžik smrti v knize popsán, je nádhera. To může popsat jen člověk, který je s ní smířený a hlavně ji několikrát zažil. Pár slz mi u čtení ukáplo, ale především jsem cítila smíření se s tímto tématem.  Že vlastně toto téma nemusí být tak děsivé, jak si všichni myslí. Ale to hlavní přišlo tento víkend. 

V týdnu jsme se se spolužáky z gymplu dozvěděli, že zemřel jeden z nás. Ten, který byl z celý třídy nejmladší. Byl těžce nemocen, ale nikdo z nás to nevěděl. Stáli jsme před rozhodnutím vydat se na pohřeb. Skoro všichni řekli, že by to nedali. Vidět jeho ženu, děti a vůbec - setkání se se smrtí v našem věku 40.

A já? Já jsem najednou ucítila obrovskou sílu na pohřeb jet. Nebála jsem se. Vůbec mi to nepřišlo děsivý. Ano, je to kruté, že odešel tak brzy. Ano, věděla jsem, že to bude těžká chvíle. Ještě nedávno pro mě byla smrt, pohřeb stejně děsivé, jak pro moje spolužáky. Ale najednou jsem si uvědomila, že po přečtení knihy mám sílu být v přítomnosti smrti. Večer před pohřbem jsem si knížku (kterou mám na polici u postele pořád) opět otevřela. Na straně, kde se Lenka naposledy nadechuje a vydechuje. Kapitolu jsem dočetla a zjistila jsem, že se uvnitř sebe usmívám. Věděla jsem, že i můj spolužák odešel obklopen svými blízkými a aniž bych je znala, získali si moji velikou úctu a respekt. 

A tak ti Kačí ještě jednou moc děkuji, že jsi knihu napsala. Moc bych si přála, aby sílu, kterou jsi předala mně, získali všichni její čtenáři.