Děti a smrt

Smrt mě životem provází jako tenká, ale velmi zřetelná nit. Nepřišla do mého života nezvaná a v podobě předčasného nebo nečekaného rozloučení. Přišla jako vědomé rozhodnutí už v 18 letech, kdy jsem poprvé jela do hospice jako dobrovolnice provázet lidi na druhý břeh. Od té doby mě občas navštíví, když doprovázím některého ze svých blízkých.

Nejsilnější a nejintimnější zkušenost se smrtí jsem zažila před lety, kdy jsem se se svým mužem starala o jeho tatínka. Poslední dny jsme byli pořád s ním a víkend, který jsme společně prožili, je jeden z nejvíce požehnaných v našem vztahu. Hodiny před jeho smrtí jsme u něj střídavě bděli. Když jsem u něj v noci seděla, začala jsem mu potichu zpívat. Tatínek se uklidnil, pod dekou jsem vnímala jen velmi mělké dýchání, jinak bylo všude ticho. Zpívala jsem možná celé hodiny, s takovou láskou, že se stalo něco, co bych si nikdy nemyslela, že je možné. Nějak jsme se s tatínkem propojili a já jsem mohla být svědkem a prostředníkem jeho odchodu. Zcela zřetelně jsem ve svém vnitřním prostoru uslyšela, jak si Smrt s tatínkem povídá. Řekla mu: Tohle bude tvoje poslední písnička. Ta ti ukáže cestu TAM. Propadla jsem panice, žádná písnička mě nenapadala, ale potom jsem začala zpívat Když jsem šel z Hradišťa. A celou tu dobu jsem se třásla napětím, protože jsem znala jen jedinou sloku a co bude dál…?

Když jsem dozpívala, věděla jsem, že pokud ten hlas, který jsem zaslechla, mluvil pravdu, mám jen velmi málo času. Vstala jsem a šla probudit svého muže. Během minuty jsme u něj oba usedli, chytili se všichni za ruku a tatínek dodýchal. A já jsem byla plná vděčnosti, protože jsem věděla, že tatínek ten hlas uslyšel taky. A že ať odešel kamkoli, byl jistojistě vedený. A myslím, že můj muž si poprvé uvědomil, že víra není berlička, ale reálný vztah k něčemu, co nás přesahuje.

A proč o tom píšu ve vztahu k dětem? Dneska by se dožila 87 let moje babička, která před pár měsíci zemřela. Většina z nás se smrti bojí a nemá ji ráda, ale pro mě je to Přítel. A chtěla bych, aby ji moje děti poznaly také tak. Když babička umírala, nachystala jsem malý oltáříček, kde zapalujeme svíčky za naše zemřelé. A v den, kdy zemřela, jsme se všichni vydali na její oblíbené místo, kde jsme jí poslali na balónku štěstí vzkazy. Babička nám mnohé ulehčila, protože sepsala svoje paměti, které jsme s mužem přepsali a nechali svázat. Takže už několik dní na ni vzpomínáme u její knihy.

Když před mnoha lety zemřel můj dědeček, věřilo se, že dětem nejméně uškodí, když se před nimi nebude o ničem mluvit a nepůjdou ani na pohřeb. Trvalo mi desítky let, než jsem byla schopná vyplakat potlačené slzy a o dědečkovi normálně mluvit. Jsem moc ráda, že to v téhle době zkoušíme jinak, a tak sdílím pár obrázků pro inspiraci…