Devět

Poslední dny se cítím hrozně unavená a vyčerpaná.

Ze všeho nejvíc asi z rétoriky naší vlády, když už celé měsíce poslouchám, jak jsem nezodpovědná, jak to všechno zavřou a další bububu.

Trochu mi to připomnělo Tomáše Hajzlera, který v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti píše, jaký husarský kousek se podařil nadnárodním korporacím tím, že zodpovědnost třídění odpadu přehodil na koncové konzumenty. Mám pocit, že tady se děje něco hodně podobného.

Kdybychom totiž byli skutečně tak nezodpovědní, byli bychom se tak chovali už v první vlně epidemie. Já jsem oproti tomu viděla obrovskou vlnu solidarity, vzájemné nezištné pomoci a velkou míru ochoty veškerá opatření dodržovat.

Tak jsem tak poslední dny plakala manželovi v náručí a nemít tři děti na online výuce, ani by se mi nechtělo ven z postele.

A odpoledne na mě čekalo tohle nádherné překvapení.

Abyste rozuměli – to tlusté je rukopis mého prvního románu s pracovním názvem Devět, na kterém jsem pracovala tři roky a jejž jsem dokončila právě v lockdownu.

A ta květina za tím – to je dar od jedné z mých metačtenářek jako poděkování za strhující četbu.

Co recenze, to pohlazení po duši.

A protože už jich byla docela pěkná řádka, přišel čas vám všechno prozradit.

Tento rok se kniha zrodí ve své papírové podobě.

A já věřím, že si najde svoje čtenáře, pohne jimi, dojme je, promění je.

A tak jí i mně prosím pošlete modlitbu, aby porod byl hladký, rychlý a laskavý…