Díl 10.: Otázka na tělo

Krásný den, moji milí, kdo jste se mnou došli až sem.

Blížíme se do finále, ale na cílovou rovinku to nevypadá. Spíš na pořádný kopec nebo skálu.

Ale než k ní dojdeme, zastavme se na chvilku u té slibované otázky z předchozího dílu o ženách. Tahle otázka si musela pár dní počkat nejen proto, abych vás trochu napínala, ale taky proto, že je společná na duchovní cestě nám všem poutníkům.

Pokud jste se mnou tento seriál sledovali od samého počátku, možná jste k ní dospěli úplně samovolně a spontánně.

Celá tahle dlouhá a dobrodružná cesta totiž pomalinku nabourává to, za koho se považujeme. Na začátku stojí nějaký člověk, řekněme Kateřina, (stále ještě) 40 let, žena, Češka, křtěná evangelička, manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, terapeutka, bylinářka, bloggerka, přadlena, která nemůže být bez černého čaje s mlékem a nesnáší vnitřnosti.

Ale hned na počátku cesty k sobě se ten prostor najednou rozšíří – dobře, nejsem tedy jen (stále ještě) 40letá dospělá žena, ale také malá Kačenka, které se právě narodila sestra a ona je sama v nemocnici, Kačenka, které právě umřel dědeček, Kačka, s níž se rozešel její první kluk. Najednou vnímám, že se nic neztratilo, že si přesně vybavuji všechny ty situace, cítím emoce, jako by se děly právě teď, a vím, co jsem tenkrát potřebovala a nedostala. A že často skrze mě reagovaly tyhle zraněné mladší bytůstky nebo jejich otisky. Zvláštní pocit…

Potom si začnu uvědomovat, že mnoho rozhodnutí dělám na základě přesvědčení, která jsem převzala od jiných – od své rodiny, učitelů, celé společnosti. A už se nám to začíná komplikovat, viďte? Původně jasně vymezená Kateřina má už teď docela rozmazané kontury. Kde vlastně končí a kde začínají přesvědčení, představy a strachy někoho dalšího?

V nějakou chvíli na duchovní cestě se nám rozkryjí ještě hlubší vrstvy a my najednou dostaneme přístup ke vzpomínkám svých předků a něčemu, co můžeme nazývat minulými životy. Ať už to jsou skutečné minulé životy nebo nějaké obrazy z kolektivního nevědomí, v každém případě velmi zásadně ovlivňují náš současný život a naše prožívání. A my si na jednu stranu uvědomujeme, jak důležité poznání pro nás z nich plyne, na druhou stranu je hranice mezi námi a ostatními stále méně ostrá a patrná.

Tenhle proces má dvě strany mince – na jednu stranu je nesmírně obohacující, protože čím méně lpíme na své identitě, tím více je v nás prostoru a otevřenosti. A samozřejmě taky soucitu a tolerance, protože vnímáme ty samé procesy a zákonitosti taky u druhých. Taky se nebereme tak vážně a nehádáme se o jednotlivosti, když víme, že nemusejí být vůbec naše.

Na druhou stranu tyhle nálepky, masky a role nám přinášejí pocit bezpečí, pevnou půdu pod nohama, vědomí vlastní hodnoty. A jakkoli jsou iluzorní, protože nejpozději v okamžiku naší smrti se jich stejně budeme muset vzdát, je velmi bolestivé některé z nich opouštět. A tak se s něčím loučíme celkem snadno, něco zpracováváme dlouhá léta a něco ne a ne pustit, protože tam se už příliš bojíme. Co bych byla, kdybych nebyla skvělou a obětavou matkou? Co by ze mě bylo, kdybych nebyl úspěšným podnikatelem? Bez tebe nejsem nic! Jenom tady jsem sama sebou! Než aby se to stalo, radši umřu!

Ale život je milosrdný a většině lidí jejich masky a role ponechává, dokud je potřebují. A nám, hledačům, pomáhá zase jinak. Tam, kde se bojíme, šup! Strhne nálepku jako náplast a je to. No, po pravdě, vlastně není, protože pod tou nálepkou není zdravá kůže, ale pořádně rozmokvaný bolák. Člověk ztratí půdu pod nohama a začne regulérní boj o život.

Když nejsem úspěšná, vždycky laskavý, vždycky silný, krásná a zajímavá, kdo tedy jsem? Kdo jsem bez svého muže? Kdo jsem, když nezapadám? KDO JSEM?

KDO JSEM?

Otázka, která jako laser odstraní všechny ostatní zbytečné otázky a další balast. Kdo došel až sem, už nepotřebuje mapu. Stejně je všude jenom temnota a ani světélko naděje. Kdo došel až sem, ví, že se nevrátí stejný a možná se nevrátí vůbec. V tuhle chvíli potřebuje už jen kompas, jímž mu bude otázka: KDO SKUTEČNĚ JSEM? KDO JSEM JÁ VE SVÉ PODSTATĚ? A taky vědomí, že jde pro princeznu, že hledá Pravdu, sám sebe, Království Boží v sobě.

Vím, že někteří z vás, kdo můj seriál čtete, se nacházíte přesně v tomto bodě. Posílám směrem k Vám hlubokou modlitbu a posilu.

Jdeme do finále, a tak vás nechci nechat dlouho čekat.

V téhle fázi je každý den jako rok, a tak se setkáme už zítra, na Velký pátek.