Díl 11.: Temná noc duše

Když jsem začala psát článek o Pravdě, ani ve snu by mě nenapadlo, že z něj bude dvanáctidílný seriál, který dojde do velkého finále právě o Velikonocích.

Ale z mé strany zazněla na počátku hluboká modlitba a z Ticha vzniklo tohle. Neměla jsem žádný plán ani koncept, a přece bych to nemohla vymyslet lépe.

Máme tu Velký pátek, pro někoho nejdůležitější den v roce, pro jiného volný den v kalendáři a ještě pro jiného čas hledat poklady ve skalách.

A já, stojíte-li o to, přidám dnes střípek k porozumění tomu, co velikonoční mystérium znamená pro mě a jak ho prožívám já. A jak to všechno souvisí s Pravdou, k níž tu společně putujeme. Není k tomu třeba být křesťanem, ba dokonce ani formálně věřícím člověkem. Některé věci nelze vysedět v kostele. Některé věci nelze vyčíst z knih, vystudovat je a stát se expertem. Je třeba je prožít a potom o nich svědčit, aby tohle svědectví dodalo naději těm, kteří se utápějí v beznaději, smutku či na hraně zoufalství a ztráty všeho smyslu.

Minule jsme skončili v temném lese, neschopni se zorientovat, zachytit se pevného bodu a definovat sami sebe. Cesta k Pravdě jinudy nevede, a proto na ní vytrvá jen hrstka lidí. Jak dobře tomu rozumím! Právě proto je člověk na počátku této cesty konfrontován se Strážcem prahu, právě proto je na ní tak často zkoušen a prověřován, protože za princeznu bude možná muset položit život. Ten, kdo celou cestou prošel s čistým srdcem a hlubokou láskou a touhou k poznání, byl na tuhle chvíli průběžně připravován. Různými průvodci, zkouškami a především duchovními prožitky. A jakými prožitky! Člověk je najednou zaplavený Láskou tak velikou, že dočasně ztratí svoji formu a sám se stane touhle Láskou. A těchto mystických zkušeností, krátkých okamžiků prozření přibývá, aby člověk vytrval až do samého konce, kdy se bude muset vzdát všeho, s čím se identifikuje, na čem lpí, čemu věří. Dokonce i těchto mystických prožitků.

Není většího utrpení než tahle část cesty. Zpátky se už nelze vrátit a smrt, nebo aspoň ztráta zdravého rozumu, je docela reálná varianta. Svatý Jan od Kříže tuhle závěrečnou část cesty nazval temná noc duše. Vede k okamžiku, kdy člověk musí obětovat vše, dokonce i svoji vlastní víru a lásku. Vždyť i poslední Ježíšova slova na kříži byla Bože můj, proč jsi mě opustil?

Ačkoli to možná mnohé pobouří, moje zkušenost je taková, že mystérium Velikonoc není ani povídačka, kterou není možné vědecky dokázat, ani jednorázová událost, kterou prošel Ježíš Kristus a my ostatní si ji máme každoročně připomínat a být mu za tento dar nám hříšným lidem vděční.  Prožila jsem na vlastní kůži a také s lidmi, s nimiž mám tu čest kráčet částí jejich cest jako duchovní průvodce, že Velkým pátkem i Probuzením do věčného života může a snad i musí projít každý z nás sám za sebe. Ne nadarmo Ježíš říká: Vezmi svůj kříž a následuj mne.

A ta temnota je slovy nepopsatelná. Je to samota, zmar a strach, které lidstvo pocítilo v okamžiku, kdy si uvědomilo oddělenost od zbytku světa. To už není žádný osobní pocit, ale ničivá smršť, kterou nemůže přežít žádné ego, protože právě před těmihle pocity nás dosud důmyslně chránilo. Teď už ale nemá žádné mechanismy, které by je udržely na uzdě, a bojuje o holý život. Tohle období může trvat pár minut, hodin, dní nebo i týdnů či let. Záleží na tom, kolik času bude člověk potřebovat na to, aby se úplně a bezezbytku vzdal. Odevzdal. Zemřel za živa. Je to strašidelné, ale mystikové všech dob a kultur k tomu odedávna dodávali lidem odvahu. Zemřete za živa a nalezněte to, co je nesmrtelné.

Také pohádky vyprávějí, že za princeznu stojí za to zemřít, a následný život s ní lakonicky smršťují do jediné věty: A byli šťastni až do smrti.

Ačkoli tato cesta není širší než ono biblické ucho jehly, je už docela slušně prošlápnutá a každý, kdo jí prošel, se od té doby bez ustání modlí za ty, kdo k ní směřují. Je tedy vystlána Milostí a člověk propadne přímo do Boží náruče.

Ono je to s tím propadnutím ještě trochu jinak, ale to až příště. Úplně naposledy…