Díl 12.: Veliké Ticho

Co to? říkáte si asi. To se ta Kateřina z toho pěkně vylhala. Museli jsme přelouskat jedenáct slohovek, abychom místo velkolepého finále narazili na prázdnou stránku? K čemu nám tedy to putování bylo?

Věřte, moji milí, že psát o Velkém Tichu je pro každého to nejtěžší, a tak se během čtení očima občas vraťte k první polovině článku. Prázdnota mezi řádky a ticho mezi slovy jsou Pravdě blíž něž jakákoli slova, a proto ten, kdo ví, nemluví, nebo mluví v kóanech či podobenstvích. Jak jinak popsat Vědomí, kde neplatí kategorie dobra a zla a kde neexistuje čas, než paradoxy, které otřesou myslí, aby alespoň na chvilku ztichla?

Slíbila jsem vám ale, že napíšu více o tom propadnutí uchem jehly, viďte? Tak tedy:  Ten prostor, kterým se přichází k Pravdě, je tak uzoučký, že na druhé straně toho z člověka mnoho nezůstane. Možná znáte ten příběh o hledači Pravdy, který přišel za mistrem, že touží po Poznání, že už přečetl tuny knih, promeditoval tisíce hodin, už je tedy velmi pokročilý adept, avšak Prozření mu stále uniká. A mistr mu ukázal prázdnou misku a řekl: Přijď znovu, až bude tvoje mysl jako tahle miska.

Na téhle straně se tedy jevím jako Kateřina, (stále ještě) 40 let, manželka, matka, no, vždyť už tu ohranou písničku znáte, viďte? Na druhé straně ucha jehly ale zbude jediné: JÁ JSEM. A nic víc.

Nevěřte nikomu, kdo vám bude povídat: Já jsem osvícený! Já jsem prozřel! Já jsem poznala Pravdu! Na druhé straně nejsou žádné přívlastky ani přísudky jmenné. Jak by v Jednotě mohla být Pravda a ještě někdo, kdo ji poznává? Co by to bylo za Jednotu?

Takže ono to propadnutí vypadá asi tak, že to, co z člověka zbývá, propadne uchem jehly do Boží náruče, aby vzápětí zjistilo, že mezi ním a Bohem není žádný rozdíl. Není tam žádný Bůh a žádná náruč a nikdo v ní. Je tam Prázdno.

Možná znáte nádhernou knihu Pane Bůh, tady Anna. Malé děvčátko Anna tam neopakovatelným a velmi výstižným způsobem popisuje jeden z mnoha paradoxů Jednoty, totiž že je tam Prázdnota a zároveň absolutní plnost. Ukazuje to na příkladu květiny, která se z našeho pohledu jeví jako žlutá. To proto, že všechny ostatní barvy spektra pohlcuje, jen žlutou odráží. Slovy Anny, přijímá všechny barvy, jen žlutou vlastně nechce. Kdyby chtěla i tu žlutou, neměla by barvu žádnou. No a s Bohem je to tak, že přijímá absolutně všechno, nic neodmítá, nic neodráží, takže se navenek jeví jako prázdný, ale ve skutečnosti je zcela plný.

A tak to je. Je to završení lidské existence. Něco tak nepopsatelně krásného, že každý, kdo byl uchem jehly vpuštěn do tohoto posvátného prostoru, se po zbytek své existence tady na zemi modlí za všechny, aby si je Pravda zavolala na tu cestu, kterou jsme společně prožili i my.

Tady v duálním světě se v našem životě nemusí nic zásadního změnit. Proč taky? V Jednotě je přijímáno všechno, jak to je. Boží vědomí je vyjádřeno třemi slovy: JSEM, JAKÝ JSEM. A přesto je něco naprosto zásadně jinak. Nejvíce se to asi podobá zkušenosti s obrázkem jako je tento:

Znáte ten okamžik, kdy najednou uvidíte nejen vázu, ale i dva obličeje z profilu? Nebo naopak? A jak od té chvíle můžete libovolně přecvakávat z jednoho obrázku na druhý?

Přesně tak to je v životě POTOM. Dál si hrajete na to, že jste Kateřina, matka, manželka, terapeutka, bloggerka a bůhví, co ještě. Hrajete si vášnivě a dáváte do toho celé svoje srdce, stejně jako si hrají děti. Ale už navždycky víte, že je to jenom hra, takže ji neberete smrtelně vážně a když vás přestane bavit, začnete si hrát zase na něco jiného. Je v tom lehkost, vášeň, nadšení a absolutní přijetí. A taky smutek, pláč, vztek. Proč něco z Jednoty vylučovat? Proč něco odmítat? Proč by měla být radost lepší než smutek?

Stále ale vnímáte oba obrazy zároveň, vázu i tváře. Skrze vás tedy žije a probleskuje Pravda, láska, absolutní přijetí. A Pravda poznává sama sebe v očích všech lidí, které potkává. Vidí svůj odraz v každém zvířeti, v každičké rostlině, v západu slunce i kapce rosy. Život POTOM se více než čemukoli jinému podobá chvalozpěvu a neustávající modlitbě.

Zpěvu nevýslovných díků za tu možnost BÝT LIDSKOU BYTOSTÍ.

Když se stane, že…

už není ke komu se modlit,

už není komu být vděčný,

už není komu děkovat,

už není koho milovat…

Zbývá jen stát se vděčnou modlitbou a být láskou