Díl 2.: Pravda jako upřímnost?

Co myslíte? Má pravda něco společného s upřímností?

Pojďme se na to společně podívat, vlastně je to docela dobrý začátek.

Možná jste se už setkali s lidmi, kteří se ohánějí pravdou a upřímností a ačkoli to považují za svůj klad, jejich pojetí pravdy se často podobá onomu známému úsloví: Operace se podařila, pacient nepřežil. To jsou ty upřímné věty začínající slovy: „Tak já ti něco řeknu…!“ a končí symbolickým poplácáním se na ramenou: To jsem mu to nandal. A jindy zase horko těžko sbíráme odvahu upřímně se projevit, postavit se za sebe a když to uděláme, jen spláčeme nad výdělkem. A pravda nám byla úplně k ničemu.

Přesto je upřímnost prvním krokem na cestě k Pravdě, kterou můžeme pracovně nahradit třeba termínem k sobě samému, k Bohu, ke štěstí. V tuhle chvíli na slovech zase tak nezáleží. Abychom však předešli výše zmíněným škodám, je třeba být nejprve a především upřímný vůči sobě samému.

A protože jsme na úplném začátku, dáme si úplně polopatické příklady, abychom měli jasno.

Například u nás. Máme teď garáž a v ní má můj muž nový ponk a poslední dobou se v ní nacházel podezřele často. Vysával si tam, odklízel, přestavoval, skládal ponk a nahoru přicházel rovnou do postele. Vnímala jsem, jak ve mně vzrůstá nevole a občas jsem do éteru prohodila něco ve smyslu: No jo, chlapi! Zavřou se někde ve sklepě a ženská musí všechno svoje přerušit, o všechny se postarat a zavřít se nemůže nikdy nikam!

Když jsem ale byla k sobě skutečně pravdivá, zároveň jsem si uvědomovala, že můj muž pracuje mnohem více než já, živí rodinu a jeho pobyt v garáži je spíš ojedinělou událostí než pravidlem.

No a v tuhle chvíli je právě čas na upřímnost k sobě. Není potřeba se na sebe zlobit a něco si vyčítat ani sama sebe obhajovat, jen položit úplně obyčejnou otázku: Jaká je hlubší pravda než to, co jsem právě vypouštěla z úst?

Člověk má nějakou vrozenou schopnost pravdu v sobě rozpoznat, Sókratés tomu říkal daimonion. Tenhle stav je doprovázený silným emočním prožitkem a i ostatní jej poznají. Často v takovou chvíli povídají, že se jim ježí chloupky na rukách nebo se jim rozbuší srdce nebo vženou slzy do očí.

A moje vnitřní pravda řekla, že nejvíc ze všeho mě znejisťuje to, že nevím, kdy přijde nahoru. A hned jsem si vybavila, že podobné pocity mívám, když odjede někam něco zařizovat a vrátí se později, než čekám. To už je ale úplně jiná pravda než ta o pár řádků nahoře. Ale můžeme jít ještě dál a ptát se sami sebe ještě hlouběji. Vypadá to, že mám hlavně vztek, ale jak se doopravdy cítím, když se můj muž někde zdrží a já nevím, kdy přijde? A okamžitě zavnímám, že se cítím na všechno sama a že mám pocit, že mě zradil. A já teď můžu se svým mužem promluvit asi v tomto duchu:

„Můj milý muži, moc ti novou garáž a nový ponk přeji, vím, že ses na něj těšil a že ti přináší velkou radost. Když jsi ale takhle dlouho pryč a já nevím, kdy přijdeš, a nejsem připravená na to, že to bude za tak dlouho, připadám si opuštěná a zrazená. Vím, že to jsou moje pocity a s tebou pravděpodobně nemají nic společného, ale mohl bys mi udělat laskavost a dokud si to nezpracuji, říkal mi, kdy přijdeš, a domlouval se se mnou více?“

To, že jsou vaše věty z pravdy, poznáte tak, že i toho druhého vedou do větší hloubky a pravdivosti a málokdy končí hádkou.

A teď už zbývá jen jediné – ponořit se ještě hlouběji, abych zjistila, odkud pramení ty pocity zrady a opuštěnosti. Ale to je ještě hlubší úroveň pravdy a o ní zase příště!

Moc krásné, pravdivostí prosycené dny vám přeji a pokud se vám nějaký takový rozhovor podaří, dejte mi vědět! :-)