Díl 5: Vyhrňme si rukávy!

Takhle nás vždycky Brandon Bays, autorka terapeutické metody Cesta, vybízí, abychom se na ni vydali opravdově a s odvahou:

„Pull up your sleeves and dive in.“

Vyhrňme si tedy rukávy a pojďme se konečně ponořit tam hlouběji, když už víme proč a že nám to za to i přes tu bolest stojí. Mezi námi, ona takhle ze začátku ta bolest nebývá tak hrozná. Je daleko menší než strach z toho, že se celá vyvalí ven, který jí předchází. Nezapomínejme, že pramení většinou z nezpracovaných dětských zranění, která jsou někdy hrozivá i pro dospělé, pravda, ale většinou si s nimi my dospělí celkem hravě poradíme.

Metod, které působí přímo na naše podvědomí, je celá řada, jejich seznam najdete třeba právě v knize Bruce Liptona Líbánkový efekt. Několik jsem jich znala, mnoho z nich k nám do České republiky ještě vůbec nedorazilo, ale potěšilo mě, že je mezi nimi i Cesta, která si mé srdce získala od prvního procesu.

Pro to, abychom nepracovali jen s vědomou myslí, ale aby účinky terapie dosáhly až do nevědomých struktur, je třeba, abychom se dostali přímo do vzpomínky, která nás nějak negativně formovala. Dokud o ní budeme mluvit nebo přemýšlet jen jako dospělí, nic moc se nepohne, nebo se to pohne jen velmi pomalu a s velkým úsilím. Podobně nemají valný efekt ani pozitivní afirmace a další metody pozitivního myšlení. O nich a nepravdě v nich skryté jsem psala tady.

Já osobně to mám tak, že jakmile se člověk v terapii dostane ke svému mladšímu já, nějaké bolavé holčičce nebo ustrašenému či poníženému kloučkovi, starám se především o ně. Dospělý si nějak poradí, má už na to znalosti, zkušenosti, odvahu, ale tady to všechno začalo. A my dospělí se tolik snažíme třeba nastavit si hranice, nenechat si věci líbit, pustit si lidi k sobě, odvážit se nějaké změny, ale jsou to právě tihleti zranění a vystrašení drobečkové v nás, kteří už celá desetiletí nemají klid a z nevědomí veškerou naši vědomou snahu bojkotují. Prostě proto, že se moc bojí. Nemilovanosti, když řeknou ne. Zranění, když se lidem otevřou. Výsměchu a ponížení, když vyjdou ze své komfortní zóny. Je-li tedy ve vašem životě oblast, kde se vám nedaří, je dobré ve svém nitru popátrat pomocí otázek, o nichž už jsme mluvili ve druhém dílu, jak se ve skutečnosti cítíte a čeho se skutečně bojíte. To, že jdete správně, poznáte podle silných emocí a/nebo tělesných reakcí, které odpovědi z hlubších struktur doprovázejí. A potom je třeba už jen jediná otázka: Kdy jsem se takhle v životě poprvé cítil/a? A pak sebrat všechnu odvahu a nenechat v tom toho drobečka v sobě samotného.

To, že bylo vaše úsilí úspěšné a že se můžete se starými vzorci rozloučit a nahradit je novými a pro život příznivějšími, poznáte podle toho, že k tomu dá souhlas právě vaše mladší já. Že celou situaci znovuprožilo, pochopilo, odpustilo a už nemá strach vyzkoušet, zda by věci nešly vyřešit i jinak, mimo dosavadní komfortní zónu. A najednou jdou všechny věci hladce a ladně a bez velkého úsilí. Aspoň zpočátku je fajn vyzkoušet provázení zkušeným terapeutem, protože dříve než budete konfrontováni se svou potlačenou bolestí, setkáte se se svým strachem z ní a ochrannými mechanismy, jež vás od ní dělí. Tyhle mechanismy jsou také neuvědomované a většina lidí teprve při terapii pozná, jak vlastně utíká – racionalizací, hledáním příčin svého chování, usínáním, potřebou kousat si nehty, odchodem na toaletu, náhlým pocitem, že je vlastně všechno v pořádku a proč se v tom rejpat, no ne?

Postupem času a díky notné dávce soucitu, lásky a přijetí se tyhle ochranné mechanismy oslabí a na cesty do nevědomí nás budou pouštět čím dál ochotněji.

Jsem sice terapeutka, ale především se považuji za duchovního přítele lidí, kteří za mnou přijíždějí. Součástí mé práce je i to, že lidi učím, že tohle je přirozená dovednost člověka jako lidské (a zároveň duchovní) bytosti. Že pokud v sobě bude tyhle otázky skutečně klást, odpovědi mu budou přicházet a jeho porozumění světu se dramaticky prohloubí. Koneckonců, o tom jsou všechny mé články o dětech. Že všechno tohle v sobě už dávno mají, jen položit tu správnou otázku. Směřování k Pravdě a k sobě samému je skutečný smysl lidského života a – jak se říká v Bibli – všechno ostatní mu bude přidáno.

A dnešní úkol? Dnes ode mě dostanete dárek, který je ale pro leckoho těžší přijmout než jakýkoli úkol. Lásku. V okamžiku, kdy pocítíte, že v životě selháváte, chováte se iracionálně, hloupě, ustrašeně, vztekle či sebedestruktivně, zastavte se a nechte se celí zaplavit láskou a přijetím. Někdo uvnitř vás to teď opravdu moc potřebuje.