Díl 6.: A máme tu happyend! Nebo snad ne?

Vždyť teď už zhruba víme, co si máme v životě počít! Léčit svoje stará zranění, přepisovat nefunkční přesvědčení a přitahovat si pro život příznivé životní okolnosti a hojnost.

Všimli jste si, že téměř veškerá nová spiritualita končí zhruba tady?

Buďte tvůrci svého života! Jak si správně přát! Vesmírné objednávky na míru! Tak si to všechno pořádně nakvantujme – zdraví, krásu, partnerský vztah, bohatství…

A ono se to často daří a my jsme šťastní, naplnění, úspěšní.

Ostatně, nebylo to úplně zadarmo.

Tak proč do toho ta Kateřina pořád rejpe?

Zkrátka proto, že to je všechno poměrně vratké. Zatímco ve středověku se věřilo, že tento svět je jen slzavé údolí, kterým máme projít, abychom se po smrti dočkali štěstí a blaženosti, teď zase ujíždíme na tom, že nebe je vlastně tady a že máme a můžeme být šťastni tady na Zemi. Nic proti tomu, problém ale je, že tohle byl, je i bude duální svět. Takže nebe i slzavé údolí najednou. Všeobecně rozšířená představa trvalého štěstí nicméně je, že člověk už nemá žádné problémy, je zdravý, vitální a vyklidněný. Vzpomeňte na většinu fotografií soudobých duchovních leadrů a inspirátorů.

A tak přepisujeme, kvantujeme, kódujeme, vytváříme vision boardy a často si vůbec nevšimneme, že jsme pořád na útěku. Jen více sofistikovaném, zamaskovaném jako pestrý a pokročilý duchovní život.

Nebo snad znáte člověka, který byl po celý život bez problémů, zdravý, vitální a vyklidněný?

A proč že nám to celé klouže po povrchu?

Zkrátka jsme místo usilování o Pravdu začali hledat štěstí. Tu nepolapitelnou, nepostižitelnou příslovečnou mušku zlatou.

Pokud tedy Pravda není ekvivalentem štěstí, co je to tedy?

Ano, stále máme po ruce onu kouzelnou větu:

Co je to Pravda?

A možná, možná právě v tuhle chvíli, a máme-li štěstí, ještě mnohem dřív, do našeho nitra pronikne Láska. Žádná uslintaná romanťárna ani něco, na co se naladíme, zvýšíme-li si patřičně vibrace. Pohltí nás Něco, před čím padneme na kolena, protože to není z našeho světa. Je to tak velkolepé a ničivé zároveň, že se nám roztřesou kolena, ale zároveň cítíme: TOHLE je ONO! Na tohle jsem celou tu dobu čekal! Tohle jsem vlastně hledala! Jsem doma!

Vy, kdo jste tohle setkání zažili, víte, o čem mluvím. Doprovází jej spousta slz a smíchu a nepopsatelného štěstí. Nelze na něj zapomenout, protože tímhle setkáním jako by se zacelily všechny rány, odpověděly všechny otázky a všechno dostalo smysl.

K tomuhle setkání nedojde po letech snažení a duchovního usilování, chození do kostela, pročišťování stravy ani při jógových meditacích. To vše nás může doprovázet, může nám být oporou, ale ve skutečnosti je tahle Láska nezasloužitelná. A přijde teprve ve chvíli, kdy o ni přestaneme usilovat, ale kdy se jí zároveň přestaneme bránit. Třeba ve chvíli bezprostředního ohrožení života, hluboké, vroucí modlitby, vrcholného životního prožitku nebo jen tak, když zrovna spočineme sami v sobě a bez usilování a s vděčností JSME.

A tak jako tohle blaho a posvátné vytržení k člověku znenadání přijde, tak také pomine a v duši zůstane spalující touha zažít to znovu a podržet si to napořád.

Cesta k Pravdě je zkrátka cestou paradoxů – jen jsme si prožili, že jsme tvůrci svého života, dostaneme lekci, že tahle Síla je naší vůlí a snahou nepolapitelná.

Moji milí, končí doba úkolů a přichází čas pokory a ticha. Vstupujeme do posvátných míst, kam není vpuštěn ledaskdo a mnoho lidí sem vstoupit ani nechce. Je to však veliká škoda, protože pouze tady člověk může poznat sám sebe jako člověka a zároveň Pravdu samotnou.

Tak zase příště. :-)