Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Blog
Před námi je ještě dlouhá cesta. Občas se nám na ní půjde lehce, budeme si pískat a poskakovat a radovat se z toho, jak pěkně ubíhá a jak nám sluníčko krásně svítí.
No a po chvilce zjistíme, že jsme už potřetí na téže křižovatce, někdy se nám dokonce zdá, že jsme na samém začátku a nic jsme vlastně neušli.
Cesta k Pravdě (jakkoli je ve skutečnosti krátká) je velmi dlouhá a prověřuje odhodlanost a charakter a hlavně touhu směřovat k Ní, jakkoli to někdy vypadá jako předem prohraný zápas. To nejtěžší, co po nás život chce, je, abychom na této cestě vytrvali. I když si momentálně nevíme rady, i když si připadáme ztracení a máme strach. Nevíme, kde budeme nocovat, kam přesně jdeme a kudy se tam jde. A přesto se po nás chce, abychom šli, ani krok stranou, ani jedno ohlédnutí zpátky a už vůbec ne zůstat na jednom místě a nepohnout se, protože potřebuji jistotu a zabezpečení.
To je těžké. Moc těžké. Nejtěžší. Proto na této cestě jen málokdo vytrvá.
Proč je ta cesta tak složitá? Lidi mi často říkají – cítila jsem blaho a pokoj, vydrželo to pár dní, týdnů a bylo po všem. Inu, většinou je to proto, že většina z nás zpočátku nejde na žádnou dalekou cestu a k Pravdě už vůbec ne. Prostě máme nějaké potíže, které potřebujeme řešit. A myslíme si, že když je vyřešíme, všechno se vrátí do starých kolejí a my budeme šťastní. A to je přesně to, co tady na zemi nejde. Určitě to znáte – skončí jedna výzva a přijde druhá. Odkryje a uzdraví se jedna vrstva, a už je tu jiná, hlubší. A člověk by to už tak rád měl všechno vyřešené a měl hlavně klid! Dokonce to někdy vypadá, že čím déle je na cestě, tím těžší věci přicházejí, místo aby to bylo naopak. A především – Pravda není něco, co by člověk mohl uchopit a navždycky si podržet. O tom si budeme ještě hodně povídat.
Člověk si během svého putování skoro ani nevšimne, že se mu ve skutečnosti jde mnohem snáze, přestože je terén náročnější a překážky větší. Narovnávají se mu vztahy, v hlavě mu dávno nestraší desítky přihlouplých přesvědčení, které ho dříve zotročovaly, přestává soudit sebe i druhé, daleko víc důvěřuje životu a otvírá se výzvám a darům, které ho na cestě potkávají. Vůbec není špatné psát si takový osobní cestopis. Zapisovat, kudy všudy jste prošli, koho jste na cestě potkali, jaké překážky jste zdolali, kdy jste na sebe byli pyšní a za co jste vděční. Přijdou chvíle, kdy budete za tyhle poznámky moc a moc rádi!
A taky je dobré hrát takovou hru, hru na to, že jsme si všechno, co na své cestě potkáme, sami vybrali. Velká část našeho utrpení zmizí, když všechno, co přichází, nevnímáme jako další a další životní komplikace, ale naopak jako šanci něco dalšího v životě vyřešit, uzavřít a zase udělat krůček ke svobodě.
Takže nabídka pro dalších pár dní je docela jasná – ať už vás potká cokoli, pojďte se tomu zkusit otevřít, jako byste si to sami vybrali. A přijmout, že teď je to tak, jak to je. Na samém dně přijetí nezřídka leží perla, řešení, které by nás do té doby vůbec nenapadlo. Poznání, že v té hrbolaté cestě životem je právě její kouzlo a že plahočit se po vyježděné dálnici by byla nehorázná nuda.