Blog

Díl 8.: Jak číst v mapách

Milí moji přátelé,

protože na cestě k Pravdě jsme všichni přátelé. Souputníci, kteří se potkávají a poznávají se a navzájem se podpírají.

To proto, že závěrečná část putování je cestou nebezpečnou, kde člověku jde o krk a kde se může velice snadno ztratit.

Ale taky cestou neuvěřitelně krásnou.

Pokud totiž nahlížíme hloub a hloub do svého vnitřního prostoru, zjistíme, že se ocitáme v říši, kde platí zcela jiná pravidla než tady u nás na Zemi. Najednou dostáváme přístup ke vzpomínkám našich předků, národů i celého lidstva. Potkáváme a poznáváme různé archetypální bytosti, které žijí v kolektivním nevědomí. Mluví k nám různé formy božství a mohou se projevit i nějaké nadpřirozené schopnosti, třeba vidění aury, jasnozřivost či léčitelské schopnosti.

Tahle říše se i těm nejpragmatičtějším z nás vlamuje do snů a malé děti v ní prožívají první roky svého života.

Tady jsou ukryty ty nejcennější poklady, ale taky zde číhá velké nebezpečí. Jistě ve svém okolí znáte někoho, komu se útěky sem staly osudnými. Je proto třeba znát mapu této krajiny a umět v ní číst.

Mapou, která je všem lidem nejsrozumitelnější, jsou pohádky. Opravdu, pohádky. Neznám moudřejší duchovní knihy než ty pohádkové. Jen je třeba jim rozumět jako textům pro lidskou duši a nevnímat je jako báchorky pro děti. Kdybychom pohádkám skutečně rozuměli, nikdy bychom nepřipustili jakékoli jejich prznění, ať už to, že upravujeme jejich konce nebo je dokonce tvoříme genderově korektní. To nejdůležitější, co potřebujeme o pohádkách vědět, je skutečnost, že jejich postavy v pohádkové logice nejsou lidé, ale že celý ten příběh se odehrává uvnitř nás. Máme v sobě draky, démony, zlé macechy, ale také všechny zvířecí i lidské pomocníky, krále, i dobré sudičky. Ta skutečná a co nejvíce původní pohádka je vždycky podobenstvím o lidském zasvěcení. Vždycky se tam někdo vydává na cestu, projde nebezpečím, aby se poté vrátil posílený a celistvý. Je to ten nejúčinnější návod na to, jak projít jakoukoli krizí a dojít na cestě k Pravdě na samý konec. Výkladů pohádek je celá řada, například od Marie-Louise von Franz, Clarissy Pinkoly nebo od nás Radomila Hradila.

A jakkoli tento svět vypadá složitě, říká se, že kdo neumí vysvětlovat věci jednoduše, ve skutečnosti jim nerozumí.

A pohádky to umí dokonale.

Nevěříte? Tak se pojďme podívat!

  • Tento posvátný prostor bývá střežen strážcem prahu. To aby sem nevnikl nikdo nepřipravený nebo někdo s nečistými úmysly. Vzpomínáte na pohádku O statečném kováři, jak se setkal s ošklivým obrem a udolal ho plamínkem? Snažit se do těchto prostor proklouznout třeba pomocí nějakých drog nebo halucinogenních látek jen tak, pro prožitek sám, je velmi, velmi nebezpečné. V lepším případě to člověk odnese těžkou kocovinou.
  • Bývají sem vpuštěni jen lidé čistého srdce. Pozor – tento stav nemá nic společného s morálkou a snahou o dokonalost. Naopak, v pohádkách jsou tu vítáni skoro až prosťáčkové, lidé vysmívaní. Chyby a omyly jsou zde také dovoleny. Vzpomínáte třeba na pohádku Pták Ohnivák a liška Ryška? Kolikrát kralevic neposlechl lišku a přesto dostal krásnou pannu za ženu? Čisté srdce znamená to, že známe cíl cesty, a tím je princezna. V řeči pohádek princezna symbolizuje lidskou duši. To znamená, že pokud člověk hledá cokoli kromě toho nejčistšího a nejposvátnějšího v sobě, co Kristus nazýval královstvím Božím a my v tomto seriálu Pravdou, není v tomto prostoru vítán.
  • Během cesty se hlavní hrdina setká s mnoha zkouškami, které prověří jeho odvahu a pevnost záměru. Můžeme se opět vrátit k pohádce O statečném kováři. Mikešovi „přátelé“ (které, jak už víme, můžeme vnímat spíše jako tendence a sklony v sobě než oddělené bytosti) sejdou z cesty a opájejí se penězi a dobrým jídlem. Víme, že se z této slepé uličky stane spíše noční můra. Míla Tomášová, autorka několika duchovních knih a mystička, vždy varovala lidi před tím, aby sem vstupovali kvůli získání nějakých mimořádných schopností. Na duchovní cestě nám totiž můžou paradoxně ublížit, pokud se jich chopí ego a jeho duchovní pýcha. Tučně napíšu tuto větu: Jakákoli paranormální schopnost NENÍ známkou vysoké duchovní pokročilosti. A žádný skutečný duchovní mistr se těmito schopnostmi a dovednostmi nechlubí. Dobře totiž ví, že s ním nemají ve skutečnosti vůbec nic společného. A s Pravdou v nás už vůbec ne.
  • V tomto prostoru se smí dělat chyby, smí se selhávat, ale nesmí se udělat ani krok stranou, není dovoleno otáčet se zpět. Nemusíme být zrovna jako princ Velen z pohádky Princ a Večernice a pokoušet štěstí nad propastí. Pohádky nás ale vybízejí, abychom šli, aniž přesně víme, kudy vede naše cesta a kde je náš cíl. To je v životě nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější – žít život bez záchranné vesty s jednou nohou stále jakoby ve vzduchoprázdnu. Bez lpění, bez chtění a v důvěře.
  • Na této cestě na hlavního hrdinu čekají různé svody, ale také přátelé a pomocníci. Jejich pomoc obvykle přichází tehdy, když hlavní hrdina předtím pomohl jim. A zase je tu požadavek na čistotu srdce a ochotu zastavit se a pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje. Nemyslím si, že by se tu hrálo na dodržování vnějších zákonů a příkazů, spíše se oceňuje laskavé, soucitné a otevřené srdce.
  • Čím blíže je hlavní hrdina vytoužené princezně, tím je cesta nebezpečnější a v jednu chvíli bude nucen riskovat i svůj život.
  • Proto je dobré znát to nejdůležitější poselství všech pohádek – VŠECHNO VŽDYCKY DOBŘE DOPADNE!