Díl 9.: Cesta ženy

Krásný den vám přeji, moji milí.

Dnešní díl hledání Pravdy věnuji trochu nespravedlivě ženám. A taky zvědavým mužům, kteří chtějí vědět, jak to my, ženy, vlastně máme. Nebo můžeme mít.

To víte, přeci jen jsem žena a ženská cesta má své půvaby, nástrahy i svá specifika.

Od minula už víme, že si nemusíme brát osobně to, že nám pohádky podsouvají, abychom nečinně seděly v koutě, protože celé to pohádkové drama se vlastně odehrává v našem nitru, ať jsme ženy nebo muži. Některé příběhy jsou přesto určeny více mužům, jiné zase ženám.

Ženám hledajícím Pravdu ve svém nitru vřele doporučuji knihu od Clarissy Pinkoly Ženy, které běhaly s vlky. Kromě poutavě popsaných příběhů týkajících se ženského zasvěcení a důležitých duchovních milníků na ženské cestě si zde uvědomí jednu důležitou pravdu, kterou jsme my ženy současnosti zapomněly. Totiž že tenhle zasvěcovací proces trvá léta a že jej nelze uspěchat. A zatímco mužská cesta je cestou vůle, statečnosti a překonávání sebe sama, ta ženská je více než co jiného plynutí, noření se do hloubky a otvírání se. Pokud je to pro vás příliš abstraktní, představte si milování s mužem nebo porod a hned budete mít jasnější představu. Je to cesta jemnosti, soucitu, ale také nemilosrdného tahání všeho uhnilého, zatuchlého a neživého z temnot na světlo. Ženy, hledající samy sebe ve své ženskosti, zcela jistě znají knihy o své cykličnosti, například od Mirandy Gray Rudý měsíc. A dost možná tahle znalost není jen teoretická, ale taky prakticky žitá.

Stále více se domnívám, že nám na naší duchovní cestě příliš nepomohou mužské kvality, ačkoli i s nimi si můžeme hrát – máme v sobě koneckonců mužský i ženský pól. Čeká nás však jiná výzva, o nic menší. My ženy nejsme jen milenky, matky, pečovatelky a hodné holky, ale je v nás taky temnota a stíny, a od světa, o kterém jsem psala v předchozí kapitole, nás odděluje jen tenounká vrstva. Především v době před menstruací. To je výhoda, protože jsme často intuitivnější, snáze se ladíme na sebe i na druhé a lépe dovedeme poznat, co nás trápí a co potřebujeme. Jsme ale také neuchopitelné, proměnlivé a často taky zlé. A naším úkolem je to vše do sebe v lásce pojmout, to všechno přijmout a nechat proniknout světlem lásky. Já tomu pracovně říkám zprůchodňovat tyhle dva světy a učit se žít v obou zároveň.

Většina z nás žen je natolik odstřižená od naší vlastní podstaty, že prožíváme-li nějaké temné období (což bývá nejméně jednou za měsíc) :-), honem rychle utíkáme zase do „normálního světa“ tam nahoře. Slýchávám od žen hodně často věty typu: Měla jsem hrozný propad, to bylo strašný, ale naštěstí je to už lepší. Nebo naopak: Mám strašný propad a nevím, jak se z něj dostat ven. A já říkám: Máte propad? Tak si to tam dole trochu prohlédněte! Projděte se kousek, poznejte, jak to tam dole vypadá. Možná to tam bude vypadat jako v pohádce, kdy dívka našla nemocnou jablůňku, nevymetenou pícku a zanedbaného koníka, a bude tam potřeba něco poléčit. Je to dost pravděpodobné, protože v našem společném ženském nevědomí  je hodně zranění a bolesti. Ale my ženy jsme zároveň léčitelkami a máme zázračné léčebné nástroje, především lásku a vědomou pozornost. Čeká nás za to odměna – z pohádky víme, že až nám bude nejhůře, pícka nás zasytí čerstvým chlebem, jablůňka uhasí naši žízeň a koník nás odveze domů.

Výsostné umění Ženy je žít zároveň v obou světech. Ten spodní, kam se vchází skrze ženské lůno, ji sytí a vyživuje, aby v tom zjevném tvořila a milovala. Taková Žena léčí už jen svým pohledem, každým dotykem, na každém kroku.

A víte, co je zvláštní? Tahle Žena je zcela přirozeně propojená se svými předky, se svou ženskou linií, a tak si nic z toho nebere moc osobně, protože ví, že je to vše jen plynutí, proud lásky a podpory. Taková Žena už vlastně neví přesně, kde končí a kde začíná.

A s tím přirozeně vyvstává otázka, která vede přímo k Pravdě.

Jaká?

O ní zase příště… :-)