Dnes je Velikonoční neděle…

Den vydechnutí po Velkém tichu.

Dnešní psaní není pro každého, ale už od časného rána mě tlačí v hlavě a nenechá mě dospat. Věta za větou se line v mém vnitřním prostoru. Lezou mi do snů a domáhají se pozornosti. Domáhají se rukou, které jejich vzkaz vtisknou do otevřeného prostoru, a doufají, že se v něm setkají se stejnou otevřeností u těch, kdo je budou číst.

Blízkost něčeho nepopsatelně láskyplného, mocného a moudrého cítili lidé odjakživa. Odjakživa také cítili potřebu hledat vztah k tomu, kdo v našich dějinách dostal již mnoho jmen, v některých kulturách dokonce ani nesměl být jmenovaný. Obecně jej ale nazýváme Bůh, a to je kámen úrazu, protože toto slovo je natolik zprofanované a nese v sobě tolik konotací, předsudků a zaběhlých představ, že je velmi těžké použít jej tak, abychom se hned nerozdělili na lidi věřící a na ateisty. Případně na lidi věřící v jediného správného Boha a na ty ostatní pomýlené.

To kvůli téhle fundamentální rozdělenosti se mohlo stát, že jsem musela tento týden odmítnout prosbu jedné maminky, jejíž miminko jsem pomáhala přivést na svět, abych se stala jeho kmotrou. Jsem totiž sice křesťanka, ale nikoli katolička. A proto se mohlo rovněž stát, že jsem se tento týden dozvěděla, že jsem ve skutečnosti Oddaná (Krišnovi), i když o tom zatím nemám ani ponětí.

Odedávna cítím velkou úctu ke všem náboženstvím světa. Nevím však, kde se v nás bere taková pýcha, zatvrzelost nebo strach, že si osobujeme právo nadřazovat jeden systém víry jinému. Proč by Bůh sděloval své učení a vyléval své požehnání jen na některé vyvolené skupiny a jiné zatracoval? Jsem si jistá, že každý z nás, ať je kdekoli, má v sobě stejnou touhu po smyslu, pravdě i štěstí a také vnitřní hlas, který ho na jeho cestě vede. Na ní se střetává s různými formami víry, prochází osobitými zkušenostmi a setkává se se svědectvím rozličných lidí. A všechny ty zkušenosti, poučky, veškerá svědectví jsou mnohokrát prosety skrze naše omezené lidské chápání a vnímání, a tak se často ztratí to nevyslovitelné, nevýslovné a nezřídka zůstanou jen dogmata a potřeba je beze zbytku naplnit. A také strach z těch, kdo to nedělají, a nenávist k nim.

V pátek jsem psala o osobní cestě k Bohu, která může, ale také nemusí být součástí nějakého formálního náboženství. Na mé cestě formálního nebylo nic. Jen veliká láska a touha po pravdě a touha dojít k té úzké bráně ne větší než ucho jehly.

Symbolem velikonočních dní je kříž. Kříž jako symbol bolesti a utrpení, které každý z nás ve svém životě nese. Ale také průsečík dvou linií – horizontální vedoucí od minulosti do budoucnosti a vertikální od materiálního světa k duchovnímu. V kříži je ukryto znamení kudy jít, ale také její vyústění. Neutečeme-li od svých bolestí, ale prožijeme-li je beze zbytku, dostáváme se symbolicky blíž a blíž středu kříže.

Podívejme se, co je ve skutečnosti jeho středem: Je to místo, kde není budoucnost ani minulost, ale Přítomnost. Je to místo, kde se svět nedělí na materiální a duchovní, kde mizí protiklady. Ve středu kříže přichází skutečné Poznání a Prozření.

Každé náboženství o něm svědčí, každé je cenným pomocníkem, a přesto na této cestě žádné z nich není třeba. Jen láska, touha po pravdě a veliká odvaha. To, co je na této cestě skutečně potřeba, neseme každý ve svém nitru. To, zda jdeme správně, poznáme nejlépe podle toho, zda dovedeme ty ostatní přijímat s láskou, úctou a soucitem, zda respektujeme jejich vlastní osobní cestu, zda se nám narovnávají naše vlastní vztahy a zda žijeme svůj život šťastně a vděčně.

A vzhledem k tomu, že dnešní den také připadá na nejbláznivější den v roce, kdy je dovolená jakákoli legrace, nezapomeňme také na smysl pro humor. Kde není lehkost, smích a schopnost dělat si  legraci sám ze sebe, tam je ego a ne živá a žitá víra.

Požehnanou Velikonoční neděli všem bez rozdílu víry a přesvědčení!