Do třetice všeho dobrého, tentokrát o radikální důvěře

Možná jste si už všimli, že v současné chvíli žijí na Zemi dva odlišné lidské druhy. Ne, nejsou to svědci covidovi versus popírači a konspirátoři, byť by to tak na první, uměle vytvořený pohled mohlo vypadat.

Ta dělicí čára vede napříč oběma spektry. A vlastně ani nejde o dělicí čáru, jako spíš o milion různých variant přístupu k zásadní otázce, totiž otázce života a smrti.

Důvod, proč se v poslední době tak těžko domlouváme, je ten, že si odpovídáme odlišně na ty nejzákladnější otázky lidské existence:

Kdo jsem a co tu dělám? Kde se nacházím a jaké to je povahy? Co je smyslem lidského života? Co je smrt a je něco po ní?

Jsem smrtelné tělo, které chodí po opuštěné planetě v nekonečném, neživém a pustém vesmíru, mezi cizími lidmi a ohrožujícími vlivy, které mě nakonec dovedou ke smrti a zániku?

Jsem duchovní bytost, která vstoupila na tuto živou a vědomou planetu, aby se stala součástí jejího celku, poznávala jej, rozvíjela se, byla jím podporována, aby se po smrti vrátila ke své duchovní podstatě?

Nebo něco mezi tím?

Každý hledá odpovědi na tyto otázky sám v sobě, má svoje tempo i svůj pohled a je to tak v pořádku. Tato Země nabízí tolik možností, tolik prožitků, tolik zkušeností, kolik si jen dovedeme představit. To víme už od Einsteina.

A, přirozeně, čím blíže budeme k tomu druhému pólu, tím méně budeme ochotni akceptovat, že koronavirus je nějaké příšerné zlo zvenčí, proti kterému je nutno bojovat jakýmikoliv prostředky i za cenu ztráty hluboké lidské svobody a svrchovanosti lidské bytosti. Vzhledem k vědomí propojenosti, kterou zde cítíme, není ani myslitelné, že bychom se mohli z čehokoliv vyléčit, když současně produkujeme miliardy tun toxického odpadu, který zabíjí celý zbytek života.

Člověk, který žije svůj krátký, smrtelný  život na mrtvé planetě, má v tuhle chvíli úplně jiné starosti, a tak ho nebudu zatěžovat ničím dalším, a dnes budu psát k vám, kdo se pohybujete blíže k druhému pólu.

V době, kdy o nic nešlo, jsme se bombardovali citáty o vlastní síle a podpoře vesmíru a lásce a svobodě a bůhvíčem ještě.

Teď si můžeme ověřit, jestli to byly jen ezo bláboly, nebo jestli je to skutečná, hluboká pravda o naší existenci.

Jestli důvěřujeme, že jsme skutečně za všech okolností součástí vědomého, láskyplného a podporujícího pole, nebo jestli jsme si jen vzájemně postovali líbivé citáty, aby řeč nestála. Jestli jsme skutečně svrchované duchovní bytosti, tvůrci svého života.

Tato důvěra je stejně radikální, jako naprosto nerozumná. Není to důvěra typu – tak já počkám, až se objeví něco jiného, a pak teda půjdu. Je to odhodlaný a nepojistitelný krok do prázdna. Někdy i ruku v ruce s paralyzujícím strachem.

Tenhle systém nedává odpovědi na složitou dobu, která nás teď čeká, protože si neklade ty správné otázky. My už si nemůžeme dovolit řešit jednotlivé problémy, musíme začít úplně od píky. Slyšíme to ve školství, zdravotnictví, právu, napříč celým systémem.

A musíme začít tou úplně nejzákladnější otázkou, která změní vše, když si ji skutečně položíme:

KDO JSEM JÁ?

Kdo jsem já ve vztahu k celku a jak tu mohu přežít, aniž bych zničil celou planetu a sebe v důsledku taky?

Pokud máte pocit, že tam, kde jste, nic nezmůžete, možná je čas podívat se, odkud tahle naučená bezmoc pochází, otevřít se všem svým strachům a  s radikální důvěrou se nechat dovést na místo, kde budete ve své síle. Mnoho lidí začíná budovat nové struktury, nové základy toho, co přijde, až se tato civilizace vyčerpá. Je velmi pravděpodobné, že pokud jste postovači výše zmíněných pravd a skutečně jim věříte, vaše místo je někde tam.

Třeba se tam potkáme. :-)