Dobrá smrt

V tomto článku popřemýšlíme nad tím, co to vlastně dobrá smrt je a jestli v tom náhodou nemáme trochu hokej.

Začněme ale etymologickým okénkem, které nám ukáže nejen to, že dobrou smrtí se lidé zabývali odnepaměti, ale také to, že za dobrou smrt se považuje v každé době něco úplně jiného.

A také to, že etymologická okénka prostě miluji. :-)

Možná jste si všimli, že slovo "smrt" se od slov umřít, zemřelý, mrtvý apod. liší předponou "s", kterou v jiných variantách tohoto slova nenajdete. Toto "s" svědčí o dávném původu tohoto slova, kdy tato předpona měla ještě samostatný význam. Znamenala totiž "dobrý" nebo "krásný".

Použijeme-li tedy dnes výraz dobrá smrt, je to podobné, jako bychom řekli rajská omáčka z rajčat. Slovo smrt totiž už samo o době znamená, že odchod z tohoto světa byl dobrý. Jakým slovem se označoval nedobrý odchod z tohoto světa, nemám tušení.

Vím ale, co se za smrt považovalo v době, kdy se ještě označovala pouze pro dobrý odchod z tohoto světa. 

Tipnete si?

Smrt stářím, doma, v blízkosti svých milovaných?

Ani náhodou! Smrt byla vyhrazena pouze válečníkům hrdě padlým v boji.

A tím už se dostáváme k tomu, jakou smrt bychom označili za dobrou my, současní lidé.

Statečnou smrt v boji už asi většinou ne, že?

Smrt je stále tabu a pozná se to i podle toho, jak málo jsme ve vztahu k ní vědomí.

Když pominu smutný fakt, že téměř každý z nás zemře v nemocnici, ačkoliv si přeje zemřít doma, fascinuje mě, že pokud zemře někdo v plné síle, okamžitě začneme mluvit o tom, jaká to je tragédie, že tu mohl být ještě spoustu let a tak dále. A přitom málokdo z nás si přeje zemřít po dlouhé nemoci, tak starý či nemohoucí, aby se o sebe nedokázal postarat. 

Je to takový smutný paradox, že smrt dokážeme přijmout pouze u velmi starých a dlouhodobě nemocných lidí. Všimli jste si toho, jak jejich odchod většinou komentujeme slovy: Už to bylo pro něj vysvobození?

Ano, i po této více než roční zkušenosti mám pocit, že aby člověk mohl zemřít, musí být z tohoto světa více méně vysvobozen. Jinak je jeho odchod považován za obrovskou tragédii, selhání a v poslední době taky důvod, aby se zastavil Život jako takový.

Jak moc jsme zapomněli, jak posvátná a léčivá je tato zkušenost pro všechny! Ano, nese s sebou mnoho bolesti, která je nevyhnutelná. Přeci jen ztrácíme kontakt s člověkem, jeho tělem, už se ho nedotkneme, už ho neobejmeme. Tahle bolest je součástí naší lidské existence a nikdo jí nebude ušetřen, byť bychom si to nakrásně přáli.

Vnímám ale, že kvůli strachu ze smrti jsme byli nuceni zapomenout umění žít a umění umírat. Bezmocně čekáme, kdy "to" přijde nebo naopak utíkáme, co nám nohy stačí, abychom nakonec zjistili, že jsme pro samý útěk nestihli nic z toho, co dělá život životem.

Řeknu vám, co za dobrou smrt považuji já. 

A za co se modlím.

Abych byla natolik vědomá a pokorná, abych plula životem, pouštěla, co má být puštěno a procházela jednotlivými etapami života tak, abych neztratila sama sebe. Ze strachu zestárnout, ze strachu nechat zemřít to staré a otevřít se novému. Až přijde moje chvíle, bezpečně to poznám. Budu totiž vědět, že vše, čím jsem si měla projít, je uzavřeno, co jsem měla prožít, bylo prožito. Přála bych si, abych v ten okamžik měla všechny vztahy čisté, aby vše bylo vysloveno. 

Přála bych si, abych onou branou mohla projít v plném vědomí, aby toho nikdo nelitoval, aby se naopak radoval.

Přála bych si, abychom do té doby byli k sobě navzájem tak otevření, že naše spojení přetrvá navěky.

Přála bych si, aby hranice mezi světy byla co nejtenčí.

A jak to máte vy?