Dočkej času aneb S kombuchou za poznáním

Poslední dobou se mi zdá, jako by se bůh Kairos, který je bohem „příznivé příležitosti a nejpříhodnějšího okamžiku“ začal znovu zabydlovat v našem lidském světě a víc a víc dával o sobě vědět. Aspoň o tom vypovídají citliví lidé, kteří to vnímají v nejrůznějších oblastech lidského konání.

Velice mě zaujalo vyprávění Jaroslava Duška o tom, jak poslední dobou prožívá půst. Že zkrátka jeden den nastane okamžik, kdy jeho tělo bezpečně ví, že půst začal, a stejně tak půst i skončí. Z vnitřní potřeby, z vnitřního impulsu. Druhý den se tělo chová, jako by žádný půst ani nebyl. Žádné dlouhé zvykání na jídlo, žádná aklimatizace.

Mně se něco podobného stalo také a začalo to docela nenápadně. Už mnoho let si dvakrát týdně  připravuji dva litry kombuchy. Kombucha je už téměř právoplatný člen naší domácnosti, řádně opečovávaný a obdivovaný pro schopnost vyrábět lahodný, lehce nakyslý perlivý nápoj.

Celé roky jsem čaj pro kombuchovou houbu vařila v úterý a v sobotu. Potom se z ničeho nic vytvořil chaos. Najednou jsem kombuchu začala připravovat jindy, ale nebyla jsem schopná si zapamatovat kdy. Chvilku jsem se pokusila opětovně nastolit řád lístečky, kde bylo napsáno, kdy byla kombuší houba naposledy nakrmena. Pak zmizely do nenávratna i lístečky a já byla ztracena. Provoz pětičlenné domácnosti ale vyžadoval celého člověka, a tak na nějaké zoufalství nebyl čas. A tak jsem vařila kombuchu, když jsem si na ni vzpomněla. Asi po půl roce jsem si uvědomila, že jsem na ni nezapomněla nikdy. Že nikdy nebyla příliš sladká nebo naopak kyselá. Že jsem prostě vždycky vychytala ten správný čas. Začala jsem tedy vědomě pozorovat, jak se to vlastně všechno děje. Vypozorovala jsem jemný impuls uvnitř – najednou se prostě ví, že dnes je čas připravit kombuše novou várku čaje. Včera se to ještě nevědělo, ale dneska ano, dneska je ten „nejpříhodnější okamžik“. :-)

Nikdy nepřestanu děkovat za každou vteřinu svého života. Často si myslíme, že pro duchovní poznání musíme cestovat daleko do Indie či Tibetu, že potřebujeme samotu klášterů a ne ukňourané děti, starosti v práci a příliš či nedostatečně milující rodiče.

Ve skutečnosti Pravda číhá na každém rohu a bůh Kairos nás ve správný čas staví na správné místo před ty nejlepší učitele. Pokud ho přijmeme jako pomocníka na cestě za poznáním a nepolekáme se zdánlivého chaosu, který jej doprovází, může se takovým učitelem života stát třeba právě kombucha. Nebo dětská knížka O jablůňce. Ale o ní zase jindy… :-)

(2015)