Dopadne to špatně...

... všechno tomu nasvědčuje.

Napadají vás někdy taky tyhle myšlenky? Ve vztahu k někomu konkrétnímu, kdo si zrovna pořádně ničí život? Nebo třeba ve vztahu k naší civilizaci? Nebo k celému lidstvu?

Celé moje léto bylo ve znamení knih Josefa Formánka. V knihovně jsem měla rezervaci na jeho poslední Knihu o tichu, a tak jsem si čekání na ni zpestřovala jeho dřívějšími, poměrně dost autobiografickými knihami. No, občas mi z toho bylo teskno a myslím, že byly chvíle, a nebylo jich málo, kdy si tuhle větu o tom, že tohle nedopadne dobře, musel říct téměř každý v jeho okolí. Alkohol, dluhy, špatní přátelé, pokažené vztahy, no, však víte, jak to na takové šikmé ploše vypadá.

A najednou, když už to snad ani horší být nemohlo, přišla jedna noc, jedna jediná noc a v ní tak hluboký spirituální prožitek, že se mu obrátil život úplně naruby. Číst jeho poslední Knihu o tichu, bylo jako pohlazení. Laskavost, laskavost a ještě více laskavosti. A ta bílá holubička, která mu dělala společnost při psaní, takový kýč umí vymyslet jen Bůh sám.

Podzimní dny věnuji jinému neobyčejnému muži. Kevinu Billetovi, životnímu partnerovi Brandon Bays. Překládám totiž jeho revoluční knihu o vyléčení se z celoživotní, hojně medikované deprese. A s Kevinem to bylo úplně jako přes kopírák. Deprese, alkohol, rozvrácené vztahy, agresivita, absolutní lhostejnost k tomu, jak to všechno bude dál.

A stačil jeden jediný proces Cesta, aby se zvedla ten život dusící mlha, aby se vymanil z deky, která na něm ležela plnou vahou od jeho čtyř let. Znám Kevina osobně a vím, že jeho slova o tom, že se deprese už nikdy nevrátila, byť od toho procesu uplynulo už 20 let, jsou pravdivá. A z té deky vykoukl na svět vzácný člověk s neobyčejně bystrou myslí, schopností vést ostatní bez okolků k samému jádru problémů, bolesti či traumatu. Vzpomínám si, že na jednom semináři, kde jsme o přestávkách hojně tančili, nás měl provést meditací. Hned na počátku se ale úplně odboural a smál se a smál, když si představil sám sebe před těmi dvaceti lety. Vážného, strnulého, zasmušilého. Kontrast s jeho současnou radostí, lehkostí a napojením byl tak veliký, že celou meditaci jednoduše prochechtal a my s ním.

A tak mě napadlo, že podobné probuzení by třeba mohlo být možné i pro celé lidstvo. Že nemusíme vytvářet pouze katastrofické scénáře a snad ani scénáře nějakých dlouhodobých a postupných změn. Třeba skutečně stačí k přetvoření světa obrazných šest dní. A třeba ještě méně. 

Kdo ví... 

Foto: Petra Vince