Duchovní cesta ženy

Tenhle článek patří do série nočních. Ačkoli jsem zapřisáhlý skřivan a po osmé hodině večerní dovedu sotvakdy víc než tupě zírat na obrazovku nebo do stránek knih, sem tam jsem téměř násilím vzbuzena, vyštvána z tepla a pohodlí postele a donucena dotápat dolů k počítači a psát slova, která se řinou ven mým vnitřním prostorem a říkají si o zapsání. Jsou to články o ženách, které píše temnota sama.

Za okny (dnes by se dalo téměř bez nadsázky napsat) vyje dušičková meluzína, déšť nám ťuká na stříšku za oknem a všude je to nepopsatelné a nezaměnitelné dušičkové husto.

Pro mnoho lidí, především žen, období, které nelze spláchnout jen věncem na hrob a svíčkou za oknem. Ostatně stejně jako období sklizně. A taky období hluboké temné zimy. A taky příchod jara, abych nezapomněla. A svatojánský žár jakbysmet. Víc a víc žen cítí, jak je náš cyklus hluboce spjatý s životními cykly a rytmy přírody. Mnoho z nás má přirozenou potřebu se s nimi propojit, vnímat jejich poselství pro naše životy, vyjadřovat vděčnost a sounáležitost. Poslední dobou vnímám, jak jsme byli všichni ochuzeni, když nám, ženám, kdysi, kdysi dávno zapověděli být kněžkami.

Ženská spiritualita je totiž naprosto přirozená. Je to něco, co nám bylo dáno do vínku společně s naší menstruací a darem přivádět na svět nový život. Není na ní nic složitého, není to žádná věda ani nic, co by se dalo spoutat dogmaty a apologetikami. Je to hluboký stav otevřenosti, propojenosti všeho se vším, duchovnost prožívaná v těle, v nespoutaném, živém a pulsujícím těle. Je to dar vnímat stejný život v rostlinách, zvířatech, kamenech, v mamince Zemi. A taky do morku kostí zažitá vzpomínka, že za tohle poznání se upalovalo.

Ženě kráčí po boku věrně měsíc co měsíc smrt. A při svých porodech jí žena pohlédne přímo do tváře. Stát se duchovně probuzenou ženou proto nevyžaduje žádné odříkání, půsty, pěstování vůle ani pravidelné duchovní cvičení. A už vůbec ne usilovné směřování ke světlu. To všechno jsou výborné duchovní praktiky, které však přinesli na svět muži pro muže. Žena se stává probuzenou ženou, když sestoupí do hlubiny svého lůna, do jeho temnoty, ticha, otevřenosti a rozlehlosti. Tam najde bolest svých předků, ale taky lék na její uzdravení. Najde tam dávné písně, schopnost tvořit krásu a harmonii, hluboký pokoj a klid stejně jako život a posvátnou vášeň. Pouze tam najde vnitřní pevnost, ale taky jemnost, tam se spojí se svými mateřskými instinkty i se svou kreativitou. Taková žena je přirozeně duchovní bytostí a požehnáním pro tento svět, ať se dotkne čehokoli. Ať okopává brambory, utírá usoplené nosy nebo zadělává na chléb. Je totiž Životem samotným.