Enneagram a pandemie

Tento článek je určený především pro ty, kdo už mají o enneagramu alespoň trochu představu. Pokud jej ale ještě neznáte, vřele vám doporučuji, abyste si jej přečetli taky, alespoň uvidíte, jaká uvědomění, vhledy a pochopení osobních i společenských kontextů vám může přinést.

Enneagram popisuje devět strategií, které si lidské bytosti zvolily, aby si zajistily bezpečí, lásku a přijetí ve světě, kde to vůbec není automatické, kde si transgeneračně předáváme nejrůznější méně či více nefunkční vzorce, přesvědčení a podle nejnovějších vědeckých poznatků i traumata, a velice úspěšně tedy zapomínáme, kdo jsme, a že láska, bezpečí i přijetí jsou samozřejmou součástí prostoru, do nějž jsme jako lidé přišli, že jsou to naše zdrojové kvality.

Tyto strategie si v dětství nevědomky volíme nejen jako jednotlivci, abychom potom během života zráli, otvírali se, uzdravovali se a byli pro svět darem, ale i jako společnost.

Posledních několik století to v našich zemích byla především strategie jedničková. Jasně nastavená pravidla, každý věděl, kam patří, co se od něj očekává, co smí a co nesmí, co se dělá a co se nesluší, společenský styk byl formalizovaný do nejmenšího detailu. A kdo chtěl patřit do slušné společnosti, věděl, že tato pravidla musí dodržet. Nejsem historik, ale myslím, že někdy v době začátku války u nás ve většinové společnosti převládla strategie devítky, která nás doprovázela až do devadesátých let. Hlavně moc nevyčuhovat, neříkat nikde, co si myslím a udělat se pro sebe, třeba někde na chatě, kde budu mít svůj klid a od všeho uteču. A protože devítková strategie v sobě zahrnuje také pasivní agresivitu, budu na všechny a na všechno nadávat v hospodě.

Od doby, kdy jsme vstoupili do Evropské unie, se u nás plíživě, ale nepřehlédnutelně rozšiřuje strategie šestková. Opět tisíce pravidel, lejster, vyhlášek a norem, ale pozor! Tentokrát mají zcela jiný účel - naše bezpečí! A tak jsme od malička chráněni, aby se nám něco nestalo, na vše je papír, studie, normy, nebezpečí se předvídá a na základě jediného zranění se dělají celoplošná opatření. Toto se přeci nesmí stát!

A teď si představte, že do tohoto základního nastavení, které nade vše postavilo bezpečí, vtrhne pandemie.

Tak to už je úplné boží dopuštění, jehož důsledky vidíme na každém kroku, a tak je netřeba rozebírat.

Na seminářích enneagramu můžu v případě šestky v klidu říci, podívejte se z okna a je tam!

To, že je ve společnosti aktivně prožívaná nějaká strategie, poznáte podle toho, že je o ní naprosto nepřípustná jakákoliv diskuse. Jakmile začnete jen trochu zpochybňovat základní paradigma, okamžitě se dozvíte, že jste vrah, že máte na rukou krev a nejste dobrým občanem této země. Jo, rozdělování v šestkové strategii je také velmi silně přítomno, kdo není s námi, je přeci proti nám! A tak můžeme materializované šestkové trauma vidět nejen u těch, kdo chodí v respirátoru i spát a desinfekci nosí v kabelce spolu s pepřovým sprejem, ale i u těch, kdo proti "svědkům covidovým" bojují. I to je totiž šestková strategie, jít do agrese a konfrontace, abych přehlušil svůj strach.

Málokdo je v případě aktivované strategie (čili aktivovaného traumatu, neboť tyto strategie nám pomáhají chránit se před bolestí a strachy) schopen udělat sebereflexi a skutečně vnímat, co se děje. Na to je třeba zkušenost, dokázat se uprostřed dramatu zastavit a začít vnímat, co se doopravdy děje. Drama ale pomalu odeznívá a bylo by fajn podívat se, co všechno jsme při té horečné ochraně všech přehlédli. Na příkladu mladých lidí páchajících masově sebevraždy nebo se poškozujících, na příkladu izolovaných starých lidí umírajících osaměle nebo v přítomnosti ohavných plastových kosmonautů můžeme nejlépe vidět, že ochrana těch nejslabších se nám zrovna nepovedla. Lekcí, kterou je třeba, aby si člověk či společnost se šestkovým traumatem uvědomili, je poznání, že zcela bezpečný život přestává být životem. Že život je ve své podstatě rizikem a jen plnou účastí na něm, jen přebýváním v svém těle, nejen ve své vystrašené mysli, můžeme pravdivě vyhodnotit, kdy jít do rizika a kdy se pakovat pryč. A že někdy je krátký, ale pestrý život víc než dlouhý život v izolaci, strachu a antiseptickém prostředí. A - a to především - že každý by měl mít právo se rozhodnout, jak to chce mít on.

A tak jako lektorka enneagramu a terapeutka přináším nějaké tipy, jak můžeme šestkovou strategii transcendovat do něčeho více životaschopného:

Především je fajn naučit se znovu pobývat ve svém těle. Cítit ho, vnímat jeho impulsy, a zajistit, aby to nezapomněly naše děti. To je totiž nejspolehlivější kanál, který detekuje ohrožení.

Naučit se rozeznávat strach, který ukazuje na skutečné ohrožení a vychází z našeho těla, většinou z oblasti podbřišku, a strach naší mysli, který nás většinou paralyzuje a brání nám plně se ponořit do života a jeho výzev.

No a samozřejmě, opět a obligátně, ne nedám vám pokoj, protože holt jsem také šestka a tak vím své! Přátelé, na posledním, ale vlastně neposledním místě je to smíření se smrtí. Smíření s tím, že se nikdy nemůžeme plně ochránit, a uvědomění, že i nemoc či zranění s sebou přinášejí dary a poznání. Tam, kde se nejvíce bojíme jít, je nezřídka skrytý opravdový poklad.

Tak do toho, každý sám a taky spolu, ať nám ten život neuteče mezi prsty!