Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Blog
Tenhle článek jsem napsala v roce 2014. Za tu dobu se v naší společnosti mnohé změnilo a vztahy především. Porovnejte si sami, jak jste se za tu dobu posunuli vy. Jaké úrovně vnitřní pravdy žijete ve svých vztazích, s kým se daří více, s kým méně. Čím vás vaše vztahy obohatily, co vám přinesly a jak vás proměnily...
Každý má právo na jakoukoli pravdu, a tak ani tato pravda nemusí být odsuzována. Jaký je vnitřní svět člověka žijícího vztahy s touto vnitřní pravdou? Vnímá sám sebe a okolní svět odděleně, většinou bez nějakého zvláštního propojení. Okolní svět je bez poznatelného smyslu, hlubších souvislostí, a proto v zásadě nepředvídatelný, člověk musí být stále ve střehu. Není to žádný med, protože neustále hrozí, že někdo provede něco, čím nás ohrozí, čím nám ztrpčí život nebo nás dokonce zradí.
Oproti předchozí pravdě trochu posun hlouběji. Člověk žijící tuto pravdu v některém svém vztahu (je vůbec zvláštní, že člověk dokáže v různých vztazích žít různé úrovně pravdy :-) ) už zahlédl možnost, že by osoba, které se výrok týká, mohla sama o sobě být hodnotná a nemusela být odsuzována jako taková. Odsuzována je tedy pouze činnost, kterou daná osoba vykonává. Stále však platí oddělenost člověka a okolního světa. Pokud už nejsou nepřátelští lidé, určitě zůstává nepřijatelné chování, se kterým my samozřejmě nemáme vůbec nic společného.
Toto už je poměrně vědomý přístup v partnerské komunikaci, aspoň se to tak v odborných kruzích tvrdí. Neodsuzujeme ani člověka, ani jeho chování, mluvíme v první osobě a o svých pocitech. Prostor k velkým hádkám a zásadním názorovým výměnám se podstatně zmenšuje a efektivita komunikace narůstá. Tolik odborná literatura. Problém je, že pokud neprožijeme na vlastní kůži poznání, že člověk, s nímž mám vztahový problém, je se mnou propojený, a že za tento problém neseme zodpovědnost oba, jsou to všechno jen naučené fráze a místo vědomé komunikace jen cvičené cirkusové číslo, kterému náš partner jen těžko uvěří. Když se ale přihodí, že my sami ve svém chování zahlédneme okamžiky, kdy reagujeme zcela nepřiměřeně a sami sebe posloucháme, jak vyslovujeme věty, kterým můžeme jen těžko uvěřit, že jsme je vyslovili, je tu naděje i pro toho druhého. Je naděje, že i jemu bude dáno právo být zraněnou lidskou bytostí, která občas není zcela příčetná, ale přesto je to hodnotný člověk zasluhující respekt.
Tohle už je maturita vztahu. :-) Vyžaduje poznání, že lidé se nesetkávají proto, aby spolu zažívali ráj na zemi, ale proto, aby se učili. Aby si zrcadlili svoje zranění, svoje bloky, svoje přesvědčení, která je ženou do nezdravých vztahů a bolestných rozhodnutí. Znamená to definitivní konec projekce mých špatných pocitů na druhého člověka a přijetí plné zodpovědnosti za svoje emoce a svoje příběhy. Neznamená to ale automaticky, že je nutné tolerovat partnerovi jeho agresivitu, zálety či závislosti. Stačí, když pochopíme, že jsme si takovou zkušenost do života sami přivolali a až svůj díl zodpovědnosti uznáme a uzdravíme a nakonec odpustíme, může se stát cokoli. Náš partner už najednou nebude muset hrát v té hře dvou nevědomých bytostí a jako mávnutím kouzelného proutku se změní, nebo jeho lekce ještě bude muset nějakou dobu trvat a bude muset prožít ještě další utrpení, aby z tohoto začarovaného kruhu mohl vystoupit. Ale my už cítíme, že tuto hru jsme dohráli a nemusíme se na ní dál podílet. V každém případě tady už není koho nebo co odsuzovat, ani druhého člověka, ba dokonce ani jeho chování. Zbývá jen soucit a poznání, jak bolestné role si někdy musíme navzájem hrát, abychom si pomohli vystoupit z bludných kruhů trvajících někdy celé generace.
Osvícený vztah dvou bytostí, jež jsou dostatečně vědomé a vědí, že emoce, které někdy v tomto vztahu vytrysknou, bolest, která je v tomto světě nevyhnutelná, zranění, která se zvědomují, odpouštějí a léčí, nic z toho nemá nic společného s tím, kdo doopravdy jsou. A tak nechávají, aby se dělo to, co se má dít, v absolutním přijetí sebe i toho druhého a jsou si vědomi toho nesdělitelného, že nic z toho se ve skutečnosti nedotýká Bytí, ve kterém jsou propojeni. Vědí také, že si navzájem nemohou nic dát ani vzít, že se nepotřebují k tomu, aby vztahem sami potvrdili svoji existenci, že je pojí jen láska a svobodné rozhodnutí být spolu.
A nějaký závěr? K osvícenému vztahu nevede žádná dlouhá cesta, to je jen iluze naší mysli. Minimálně v okamžiku, kdy začneme vnímat zrcadlení našeho vnitřního světa ve světě projeveném, lze provést takovou zvláštní existenciální smyčku, která vede přímo ke svobodným vztahům. Podstatou této smyčky je, že od této chvíle neztotožňujeme druhého člověka s jeho chováním, emocemi ani myšlenkami. Podíváme-li se tomuto člověku přímo do očí, v hloubce neomylně nalezneme dokonalou a moudrou bytost, a s tou můžeme od této chvíle hovořit. Staré vzorce chování se ještě budou projevovat, staré hry se budou ještě chvíli hrát, ale když zůstaneme bdělí ve svých vlastních hrách a vzorcích, všechno to pomalu utichne a zůstane jen nepopsatelné štěstí z toho, že došlo ke skutečnému setkání duše s duší.
