Hojnost podruhé a v generačních souvislostech

Tento text je věnován psycholožce Ireně Jaya Janíkové, která mě prosila, zda bych nemohla sepsat nějaký článek o tom, jak naše programy a jejich léčení ovlivňují naše děti.

Tak tedy, jdu se svléknout donaha a ukázat tuto souvislost na vlastním příkladu.

Jak už jsem psala v jednom z předcházejících textů týkajících se hojnosti, naše naprogramování není zrovna příznivé. A nechci se držet na povrchu a ráda bych do hojnosti zahrnula kromě materiálního zabezpečení i hluboké a naplňující vztahy, odvahu projevit se a řídit se hlasem svého srdce, vnitřní svobodu. Ostatně, doplňte si sami, co všechno pro vás znamená žít život v plnosti a hojnosti.

Právě toto jsme zkoumali na úžasném třídenním semináři vedeným Kevinem Billetem, který propojil toto téma s enneagramem a tím, jakým způsobem nám naše identifikace s omezeným a od Života odtrženým egem brání prožívat skutečnou a ničím neomezenou hojnost. Byla to hluboká sonda do našich nevědomých struktur.

Pokud mě znáte, víte, že žiju opravdu šťastný a naplněný život. Někdy mám pocit, že se vděčností a štěstím zalknu a kdybych nezpívala nebo nehrála na klavír, asi bych praskla. Jediná oblast, kde jsem vždycky cítila přidušení a vnitřní kontrolu, bylo téma hmotných statků. Nikdy jsem přesně nevěděla proč, ale vnímala jsem velmi silně, že si musím před sebou vnitřně obhájit každou korunu, každý, byť třeba jen minimální luxus. Byly to takové střelné myšlenky, které vyvrcholily, když jsem před dvěma lety četla knihu Viktora Emmanuela Frankla o holokaustu, který sám přežil. Četla jsem ho na dovolené a ten obrovský a ničím neomluvitelný nepoměr těch dvou realit mě odrovnal tak, že se mi na několik týdnů zablokovala záda. Totéž se mi stalo i během semináře, a tak byl čas podívat se na to, jaká buněčná vzpomínka je právě ve hře.

Nedostala jsem se do vzpomínky žádného mého předka, ale do svých asi 16 let, na školní výlet do Osvětimi. A tam, naprosto otřesená místnostmi plnými lidských vlasů a vousů, brýlí a kufrů, bez jakékoliv emoční podpory našich učitelů, jsem nevědomě, ale o to silněji, došla k závěru, že přijmout cokoliv nad rámec základního přežití, je pro mne absolutně nemorální a nepřijatelné.

Každému, kdo trochu ví, jakým způsobem vznikají buněčné vzpomínky, je jasné, že to nebyla vědomá volba. Jinak bych samozřejmě rozuměla tomu, že nikomu z těch lidí tímto rozhodnutím nijak nepomůžu, ale to je právě to zapeklité na těchto vzorcích, že jsou našemu běžnému vědomí nepřístupné. A že pokud se nám v situaci velkého emočního vypětí nedostane adekvátní podpory, ovlivní nás tyto zkušenosti na dlouhá desetiletí, aniž bychom si toho byli vědomi.

Prošla jsem tedy hlubokým, očistným procesem, ale ještě větší překvapení mě čekalo, když se ještě ten večer devítiletý Vašík srdceryvně rozplakal, že on má drahé lego a jiné děti umírají hlady. Pro vysvětlení: Vašík si tak trochu žije vlastním životem, věděl, že kamsi mizím, protože mám nějakou akci, ale vůbec netušil, čeho se týká. Nikdy předtím jsme o tomto tématu nemluvili v atmosféře viny a Vašík se za celý život o ničem podobném nezmínil.

Zkrátka, v okamžiku, kdy jsem toto téma vynesla do vědomí, uvolnil se tento program, který pravděpodobně epigeneticky převzal, i v něm. Nechala jsem ho vyplakat a potom jsme společně začali tvořit jiné vědomí. Ne vědomí vycházející z pocitu viny, ale takové, kde je pro každého na celém světě hojnost všeho, po čem skutečně, v hloubi duše touží. A že tato hojnost může přicházet v rozličných formách a v tom správném načasování v zájmu nejvyššího dobra pro všechny.

Přidáte se k nám?