I tohle...

Ve dnech mezi Vánoci a Novým rokem zaznívá přání pokoje a míru častěji než kdy předtím.

Taky už mnohokrát zaznělo, že pokoj a mír musí člověk nejprve najít sám v sobě.

A jak to prakticky vypadá? 

Za každou naší větou Jak někdo může... To já bych nikdy, ale opravdu nikdy... S tím nechci mít absolutně nic společného! je skrytá nějaká odmítnutá část nás samotných. A pokud tato představa ve vás vzbudila odpor nebo pohoršení, o to více je tato část potlačená a odmítaná, protože není v souladu s naším obrazem civilizovaného, slušného, dobrého, silného, úspěšného, láskyplného či bůhvíjakého ještě člověka.

Připouštět si tyto odmítnuté části a dovolit jim vrátit se do naší celistvosti, je bolestný proces, ve kterém člověk o sobě ztratí všechny iluze.

Závist a manipulace? 

I tohle je mojí součástí.

Pohrdání druhými?

Ano, i tohle.

Sadismus bez špetky slitování?

Bože, i tohle...

Opadává fasáda, rozbíjí se persona, kterou ukazujeme navenek, ztrácí se vlastnosti, se kterými se identifikujeme a na které jsme hrdí.

Skutečně o sobě ztratíme všechny iluze.

A tak ani tak moc nevadí, že z rozvitých vět Já jsem takový a makový zůstane prostě jen Já jsem.

A tolik, tolik soucitu.

A tolik, tolik Lásky.