Jak bylo na dušičky u nás

Každý má svoje způsoby jak vzpomínat na své blízké. My už celé roky chodíme po setmění na hřbitovy. S lucerničkami v ruce. V naší rodině to nebylo nikdy zvykem, a tak jsem se to musela naučit a stále mi to není úplně vlastní. Sama bych na hřbitově ležet nechtěla a kontakt se svými předky vnímám živěji doma nebo v přírodě než na hřbitově samotném. Ale dušičkový hřbitov za tmy – to je něco úplně jiného. To hemžení všude a hranice tenká tak, že lze skrze ni téměř vidět, myriády světel v temnotě a mlze…

Nedaleko našeho domu je slavná Zelená hora a na ní hřbitov. Zvláštní pohled se nám naskytl o dušičkové noci. Za námi město mrtvých – jedno světlo vedle druhého na vyzdobených hrobech. Dole pod námi město živých. Jedno světlo vedle druhého…

Tohle jsou dušičkové kosti. Prastaré obřadní pečivo pečené z rohlíkového, mazancového nebo koblihového těsta. Každý kousek upečený pro někoho, na koho vzpomínáme. Mnoho lásky vložené do kynoucího těsta, mnoho vzpomínání na naše předky u společného stolu. A svíčka, kterou zapalujeme jen na dušičky nebo když někde odejde.

(2019)