Cesta není jen léčebná metoda. Pochopíme-li, na čem je založená, lze ji zařadit do každodenního řešení problémů jako velmi efektivního a přirozeného pomocníka.
Já sama Cestu ve svém životě používám takto:
- Párkrát do roka si vyměním s nějakou kamarádkou terapeutkou celý proces Cesty, jako takovou preventivní psychohygienu. Když si člověk pár prvními Cestami vyčistí ta nejvíce omezující přesvědčení (nezasloužím si lásku, nesmím udělat chybu, nejsem dost dobrá apod.), poléčí základní vztahy v rodině a k sobě samému a dostane se do kontaktu se sebou samým a svou vnitřní moudrostí a láskou, jeho mysl se postupně stane tichou hladinou, kterou jen sem tam rozvíří nějaká událost nebo bolestný prožitek či nějaká vzpomínka. Tyhle procesy je hojí, pomáhají najít vhled a nadhled v situacích, které nás pohlcují a trápí a umožňují prožít je tak, abychom se k nim po letech nemuseli vracet v nějakých terapiích jako k nedostatečně zpracovaným a doprožitým.
- Když se mnou nějaká situace zamává, rozzlobí mě nebo rozesmutní, prostě si jen sednu a otevřu srdce. Cesta nás učí, že se lze otevřít jakékoli emoci, že není potřeba před žádnou z nich utíkat a že v jádru každé emoce je klid a pokoj. Věci, které je naše mysl schopná omílat dokola celé dny, týdny a dokonce roky, lze odžít během pár minut tím, že se v dané situaci (nebo třeba i dodatečně, když to v situaci samotné nejde) otevřeme a jsme ochotní si přiznat a prožít, co doopravdy cítíme.
- Když mě někdy někdo naštve nebo zraní a v reálném životě nejde situaci rovnou vyřešit, třeba proto, že nemůžeme najít společnou řeč nebo jsme prostě příliš daleko na osobní rozhovor, udělám si ve svém vnitřním prostoru táborák. Stejně jako při procesu Cesta si tam pozvu toho, s kým si potřebuji promluvit, a vím, že se s ním tady potkám na daleko hlubší úrovni. Ještě se mi nestalo, že bych takto nedošla k pochopení a odpuštění. V nějakých opravdu těžkých situacích, kde jsou emoce velmi zjitřené a jde opravdu o hodně, si někdy daného člověka pozvu nejdřív k táboráku, kde ho hlouběji nacítím a celé situaci líp porozumím, a teprve potom s ním mluvím ve skutečnosti. Důležité je, že i když si dělám táborák jen sama se sebou, mluvím přitom nahlas, abych sama sebe slyšela a věty skutečně reálně zazněly. Párkrát se mi v životě taky stalo, že jsem se zlobila na život, že byl ke mně nespravedlivý, nějak jsem nemohla přijmout, že situace je, jaká je. V těchto případech si udělám táborák a pozvu tam přímo Boha. V takových rozhovorech často dojde k úplně střelným pochopením a skutečnému přijetí toho, co je.
- Když si potřebuji s někým (nejčastěji se svým mužem) opravdu do hloubky popovídat o něčem, co zrovna řešíme nebo co nás trápí, otevřeme se hlouběji, než jsou emoce, v nichž my lidé obvykle řešíme většinu konfliktů a které nás často nutí říkat věty typu: Ty nikdy…, ty vždycky…, kdyby nebylo tebe… apod. Když tohle hrozí, vždycky se s mužem zastavíme a položíme si otázku – jak se cítím já, když ty děláš či říkáš to a to? A z těchto hlubších, často ne úplně uvědomovaných emocí potom povídáme a porozumění se takto hledá velmi snadno a ze vztahu se nevytrácí láska a úcta.
- Cesta mně především ukázala, jak obrovskou moudrost, intuici a schopnost odpustit má v sobě každý z nás – dítě i dospělý. K téhle moudrosti se obracím, kdykoli s kýmkoli mluvím – ať už se svými dětmi, kamarády nebo rodinou. Nemám nejmenších pochyb, že danou situaci zvládnou prožít a většinu času spíš naslouchám, než že bych radila nebo za ně přebírala zodpovědnost. Cesta mě naučila prohlédnout jejich chování a nejrůznější masky a navázat kontakt přímo s jejich nejniternější podstatou. Jsou to neuvěřitelná a nádherná setkávání.
- Za té půl dekády s Cestou jsem zažila tolik zázraků a neobvyklých souher okolností, že nemám nejmenších pochyb, že je o nás s nesmírnou láskou pečováno, že jsme ochraňováni a vedeni tak, abychom poznali sebe sama a nádheru života, který nám byl dán. Kdo žije jako já v trvalé přítomnosti zázraků, nemůže nic jiného než každodenně děkovat za tu možnost být tady na světě lidskou bytostí.