Jak jsem potkala opravdového zahradníka

Pořídili jsme si zahradu.

Toužila jsem po ní roky a moc jsem si přála pečovat o kus půdy, ozdravit ho, přizvat tam různé zvířecí parťáky a podělit se s nimi o prostor, o kterém dobře vím, že není můj.

Moje vize byla velkolepá a zahrada přímo rajská.

Letos se mi za velice zvláštních, řekla bych přímo požehnaných okolností tento sen splnil a mně pod rukama začala vznikat zahrada. Bylo a je to ještě choulostivé miminko v plenkách, na některých místech ne nepodobné staveništi, z kterého časem vyroste bylinkový kopec s klouzačkou pro děti a vodní biotop.

Zahrada je ale veliká a větší časový prostor teď dostává naše maringotka, která se v brzku stane naším druhým domovem. A tak se náš pobyt na zahradě začal podobat práci na plantáži do úmoru, najednou se vytratila radost a nedlouho poté se objevili „škůdci“. Mravenci a slimáci okousali, na co přišli, hrušeň napadly mšice a třešinka nám uschla. A já, místo abych se zastavila, jsem začala vše horečně zachraňovat. A jakkoli jsem si předtím říkala, že dám své milé zahradě čas, který potřebuje, aby v ní vznikla rovnováha, stejně mě nakonec přepadal pocit marnosti.

V té chvíli jsem potkala OPRAVDOVÉHO ZAHRADNÍKA. Byl jím devítiletý chlapec jménem Ferda. Provedl mě zahrádkou, o kterou pečuje, a zavedl mě do skleníku. Ten skleník nebyl dokonalý, úhledný a pravidelně osázený prostor. Spíš to byly police, na nichž stály květináče s nejrůznějšími sazeničkami. Některým se dařilo, jiným méně. Ferda přesně věděl, co v kterém květináči je, ukázal mi několik druhů dýní, cukety, fazole, rajčata, papriky, saláty.

Povídám mu: „Ferdo, ty budeš zahradníkem, až vyrosteš, viď?“

Ferda na to: „Já už jsem zahradníkem.“

A já jsem věděla, že to myslí vážně. Ne, nebyl pyšný ani naivní. Jen věděl, kdo doopravdy je. Ferda totiž JE zahradníkem. Zná každou rostlinku do detailu, pozná samčí a samičí květy cukety a ukázal mi, jak oplodnit samičí květ. Ředkvičky, které vysadil, mu vyhnaly do květu, a on mi dal ochutnat jejich štiplavé tobolky se semeny. V jeho kontaktu s rostlinami není ta úpornost nás dospělých, kde nic nesmí přijít nazmar, „naší zeleniny“ se nesmí nikdo jiný ani dotknout a ředkvička, která vykvete, je plýtváním. Ferda si s rostlinami hraje se zvědavostí, zvídavostí a láskou. O tom, že s těmi ředkvičkami udělal chybu, mi vyprávěl s velkou radostí v hlase, protože jinak by přece neobjevil ty pálivé tobolky. :-)

Musím říct, že jsem v tom skleníku stála a z očí mi tekly slzy jako hrachy. A s sebou domů jsem si odvážela Ferdův salát, ne proto, že bych ho potřebovala, ale protože dárek od takového zahradníka se neodmítá.

Ještě ten den jsem ulehla s teplotami a hned jsem věděla,  co mám dělat. Když má moje kamarádka Jitka tolik práce, že se jí vytratí radost a potom se začne ztrácet sama sobě, „stojí za lepší svět“, jak tomu říká. Já jsem ležela za lepší svět. A byly potřeba tři dny, než jsem vyležela všechnu tu úpornost, zaneprázdněnost mysli i hluboko zasunuté obavy, co řeknou naši noví sousedé na moje zahradnické neumění. Třetí noc jsem se konečně dokázala spojit s naší zahradou a její vnitřní síla a moc mě naprosto ochromila. Ráno jsem vstala jako rybička, protože obávat se o osud takového velikána, to by se Ferda nasmál… :-)

(2015)