Nedávno jsme si připomněli Mezinárodní den obětí holocaustu.
Je nezbytné, abychom si toto tragické období připomínali, abychom nezapomněli. Je to naprosto správné.
Z celého srdce si přeji, abychom jako lidstvo nemuseli ničím podobným už nikdy procházet.
Umíme ale předat podstatu toho, co je to, čím bychom neměli už nikdy projít?
Proč nejsou hrozbou pouze noví potenciální či skuteční náckové?
A jak to předat tak, aby naše poselství bylo i přes ty všechny hrůzy léčivé?
A proč je to tak potřeba?
Ráda bych začala jednou velmi osobní zkušeností, která mě, aniž bych si toho byla vědoma, poznamenala na dlouhých pětadvacet let.
Když mi bylo čerstvých patnáct let, jela jsem se školou na výlet do Osvětimi. Nápad to byl jistě bohulibý, provedení ovšem tragické. Bez přípravy jsme byli vrženi do prostor s hromadami lidských vlasů, kufrů, brýlí. A poté, bez jakékoli diskuse, terapeutického ošetření, sdílení nebo čekoholiv dalšího, jsme byli zase vyplivnuti ven a jelo se dále.
Neskutečně mě to rozsekalo. Prožívala jsem směsici děsu, hrůzy, co dovede člověk člověku udělat, strachu a obrovské opuštěnosti.
Brečela jsem a brečela a nikdo z učitelů za mnou nepřišel, už nikdy jsme se k tomu nevrátili.
A já na celou tu událost zapomněla.
A jak se občas u traumatu stává, přestože jsem na výlet jako takový nezapomněla, vůbec jsem si jej nedala do souvislosti se situacemi, které se mi začaly v životě dít. Naprosté kategorické NE veškerému nadbytku a hojnosti. A to i v takových drobnostech, jako je měkká postel a teplá vana. Když jsem se zmrzlá po návratu z procházky rozkošnicky ponořila do vany, okamžitě se ozval hlas: "A jak by ses zahřála v Osvětimi?" A když jsem se zakutala do peřin, pronesl své obvyklé: "Jak by se ti teď leželo na pryčně?"
Přišla obrovská vlna studu a hanby za to, že si takto nepokrytě užívám.
Bylo to naprosto mimovolní, neovlivnitelné. A čím hůře mi předtím, než jsem si začala užívat komfortu, bylo, tím silněji tento hlas promlouval.
Vše vyvrcholilo před několika lety na dovolené, kam jsem si odvezla knihu Emmanuela Frankla Logoterapie, v níž popisuje svoje zkušenosti z osvětimského koncentračního tábora. Ten obrovský kontrast toho, že já popíjím čaj na dovolené, přikusuji bábovku a ve svém volném čase si v útulném expedičním stanu pročítám osvětimské zápisky, byl tak nesnesitelný, že se mi zablokovala záda a tři týdny jsem proležela.
Pořád jsem si v duchu říkala, proč mě ta Osvětim tak drásá? Vždyť nikdo z mého rodu ve válce nijak zvlášť netrpěl...
A jen terapeuté, kteří pracují s traumatem, pochopí to do nebe volající potlačení, ke kterému u mě došlo. Ne, nikdy jsem nezapomněla, že jsem v Osvětimi fyzicky byla. Ne, nikdy jsem si to nespojila s otázkami, které se mi neustále vynořovaly ohledně mého vztahu k ní.
Teprve Jeden z procesů Cesta, cílený na můj vztah k hojnosti, mi tuto spojitost znovu obnovil.
Bylo to šokující, hrůzné, úlevné.
A proč o tom všem píšu?
Je třeba být velmi vědomý ohledně toho, KOMU, JAK a CO předávám.
Co si má člověk počít s tou čirou hrůzou, když není poskytnuta v bezpečném prostředí? Když není ošetřena emocionálně? Když po ní nenásleduje reflexe, diskuse, možnost ptát se a sdílet. Když není doplněna o logos, o smysl a dar, který mnozí v té hrůze a utrpení nalezli? Když s sebou nepřináší reflexi toho, jak podobné situaci předcházet?
Když v sobě nemá léčivý potenciál?
Aby se nezopakovalo to, čím před desítkami let prošli Židé, romové a další nepohodlné osoby, je třeba si pokládat otázky z daleko širšího spektra.
Jak pracujeme se strachem? Jak reagujeme v situaci, kdy v nás někdo vyvolává pocity strachu a ohrožení a potom nám nabízí řešení, které nám vrátí (domnělý) pocit bezpečí tím, že označí viníka a postará se o jeho zasloužené potrestání?
Jak odolné jsou naše rodinné a komunitní vazby?
Jak umíme pracovat s jinakostí?
Dovedeme vidět každou lidskou bytost jako hodnotnou a nedotknutelnou a hodnou lásky a respektu? Dovedeme se oprostit od svých názorů a nepoužívat jej k rozdělování lidí?
Dovedeme se vypořádat s nejistotou?
Dovedeme vnímat svůj vnitřní pocit bezpečí bez toho, aby nám jej někdo zvenčí musel suplovat?
***
Nemáte pocit, že tyto otázky jsou v této době relevantní nejen v případě neonacistických skupin?
A jak to máte vy?
