Jak poznat příhodný okamžik aneb Jak být kámošem Boha příhodného času

Dosti bylo šedivé teorie a podívejme se na praktický příklad ze života Bukáčků.

Nejdřív ze všeho jen fajn aspoň trochu si to srovnat sám v sobě. Třeba, že když se děti mlátí, nemusí to být nutně tím, že nejsem dobrá matka. Dokázat se v sobě trochu vyznat nebo aspoň znát metody, jak lépe procítit, jestli se mi v životě nedaří proto, že jsem od rodičů (neb odjinud) převzala ne úplně prospěšný program, někde jsem něčemu špatně porozuměla a dřu onu věc na sílu, místo abych se zamyslela, jestli to nejde jinak a ladněji, nebo prostě věc potřebuje zrát a odpočívat, než Bůh Kairos zavelí, že se jde na věc.

Tady pomůže modlitba, rituál, meditace, terapie, mindfullness, co komu libo a co komu funguje.

A potom je dobré se pozorně, opakuji POZORNĚ dívat a vnímat. Učit se číst celou bytostí různé signály, náznaky, proudy a toky energií, výbuchy emocí, nemocí a dalších podivností.

Ono se člověku totiž dost uleví, když si přestane brát věci osobně a pořád se v nich patlat a přehrabovat se v nich. Místo toho se v nich může učit číst jako v knize napsané přímo pro něho na míru, aby si ten život jaksepatří užil a prožil.

No a tu energii, kterou ušetří, může právě věnovat pozorování.

Teď přišel čas na to, abych vám řekla, co v tom našem rodinném čase čtu já a proč se teď děti bojí. Konečně. :-)

Vnímám ten náš lineární čas a vidím – v kalendáři se to jeví jako jedna velká hrůza. Všechny děti mají narozeniny a svátky. Začíná škola, kroužky, některé mají děti nově, a tak budou potřebovat asi trochu podpořit. Končí období sladkých týdenních odpočinků a nastává čas každodenních terapií. Čeká nás rodinná oslava, chystání dárků, vymýšlení překvapení, nějaké preventivky, no a potom ještě hromada nepředvídatelných událostí, které se nevejdou do žádného plánovacího kalendáře.

A jak je to s časem cyklickým? Co se teď zrovna odehrává z pravidelně se opakujících cyklů?

O tom nejdelším a nejmocnějším toho moc nevíme, a proto se nemůžeme dohodnout, jestli ten průšvih je naše vina, nebo nějaký přirozený proces. Vypadá to každopádně jako tasený Damoklův meč a mnohé z nás ovlivňuje víc, než si myslíme. Někdo to prožívá jako environmentální žal, někdo jako pobídku k bezuzdnému životu, protože po nás stejně už ta potopa přijde.

Eliška procházela mohutnou proměnou, ze které se vyloupla jako nádherná mladá dívka. Procházely jsme jí společně několik měsíců a já jsem jen v úžasu zírala, jak vědomě může touhle proměnou procházet dvanáctiletá bytůstka. (odškrtávám si jako úspěšně absolvované) :-)

Vašík s Haničkou se poslední dobou hodně, ale opravdu hodně bili. Takováhle neovladatelná třaskavá energie může svědčit o konci nějakého cyklu a je to tak i u nás. Nedávno jsem psala o jejich zvláštním propojení, které je výjimečné. Zároveň  jsme si ale uvědomili, jak často jsme je hodili do jednoho pytle – prostě Váša a Háňa. Bylo tedy třeba obnovit rovnováhu v tom, že Hanička, která v těchto dnech slaví 10 let, je starší než Vašík. Moudrost rodinných systémů je nesmírná a každé vybočení z řádu nese své důsledky. Eliška je první, Hanička druhá a Vašík třetí. (pracuje se na tom)

Můj život vstoupil do fáze Beáty. Vnímám to jako vstoupení do období velké osobní síly, vydání plodů, sklízení toho, co bylo zaseto. Obecně vzato nejsem úžasná zahradnice. Něco mi vyroste, něco ne, občas sklidím něco jiného, než jsem původně zasela. Ale z každé rostlinky mám radost a když nevyroste špenát, pořád je ještě v záloze bršlice nebo kopřiva. To je moje odžitá životní moudrost, laskavé přijetí toho, co je. To je životní fáze Beáty. (tick) :-)

Přichází Babí léto a podzim. Sklízíme úrodu, zavařujeme, nakládáme, skladujeme. (To je jako z učebnice vlastivědy) :-) Letos jsem měla poprvé tu čest a to štěstí být na zahradě a se zahradou každý den od zimy do podzimu. Zasít zde první semínka, sklidit první úrodu, poznat, čemu se kde daří a co je potřeba příští rok udělat jinak. Přichází čas díkčinění a letos budu děkovat  ještě vroucněji než kdy jindy.

V hlubinách Země se probouzejí dračí síly. Temnota vítězí nad světlem a tepla a světla ubývá. Všichni to nějak cítíme, je nám možná smutno, některé z nás navštíví podzimní deprese a děti se začínají bát. Začaly se bát chodit samy do patra, potřebují mnohem více světla a podpory. Já osobně to mám s temnotou ještě trochu jinak, ale dětmi ji prožívám po dětsku, krásně černobíle. Vašík mě každý večer prosí o modlitbu a kromě otčenáše ještě prosíme archanděla Michaela o odvážné a pevné srdce, abychom se dokázali postavit na cestu dobra a nedovolili drakům z podzemí, aby zvítězili nad světlem, dobrem a láskou. Je michaelská doba, doba vhodná k posílení vůle, odvahy a osobní statečnosti. To jsou první vlastnosti, o kterých nás cyklický čas učí, že vedou člověka ke vnitřnímu světlu. Až přijde čas a Kairos zavelí, podíváme se dál. Dětem v té době velmi prospěje, když mohou projít něčím, co je trochu výzvou pro jejich odvahu, aby do této části roku vstoupily posílené. Mohou taky dostat talisman, prožít s rodiči každý večer posilující modlitbu nebo mít možnost konat dobré skutky, aby vnímaly, že přispívají k vítězství dobra a světla.

Není toho málo, viďte? A byla by škoda, kdyby nás kalendář a povinnosti v něm zahltily natolik, že bychom si nestihli uvědomit, co všechno je ještě ve hře. A není potřeba to „všechno zvládnout“. Stačí si toho všeho být vědom a odevzdat někam výše. Možná bude oslava o den později nebo bude pudink místo pětipatrového dortu, ale Kairos sám se už postará, aby se všechno, co se má stát, stalo v ten nejsprávnější čas. Stačí jen nepřekážet.