Jak veverka s medvědem stavěli dům

Už jsem tu na blogu psala o soužití se svým báječným mužem a o tom, že životní výzvy většinou zvládáme s otevřenou myslí i srdcem, i když to občas drhne tam i tam. :-)

Jak by taky ne! Člověk se totiž snadno nechá ukolébat tím, že má pocit, že s ním žije bytost stejného živočišného druhu. A pak, v nějaké méně obvyklé situaci vyjde najevo, že tomu tak rozhodně není…

Jako tento víkend. Jeli jsme z výletu naší krásnou Vysočinou a rozhodli jsme se, že začneme dávat podobu našemu budoucímu domovu. Už jsme své představy o našem společném domě několikrát sdíleli a v zásadě se na všem shodli, a proto to, co následovalo, bylo pro oba velkým překvapením.

Kdykoli můj muž ukázal na nějaký dům, protočila jsem panenky nad jeho nudností a fádností. Kdykoli nějaký učaroval mně, můj muž jen pevně sevřel rty a já jsem viděla, že se propadá víc a víc do beznadějného zoufalství. Když jsme projeli asi šest vesnic a zastavili se u víc než tuctu domů se stejným výsledkem, začalo to být podezřelé. Myslím, že jsme oba naznali, že buď nás ten druhý předtím vůbec neposlouchal, nebo je úplný blbec. Skoro bych řekla, že byly chvíle, kdy k tomu druhému jsme se přikláněli oba víc.

Potom mě napadla spásná věta: „A co ty vlastně vidíš?“

Ano, ptát se stejného živočišného druhu by byla hloupost, ale k mému velikému potěšení jsem brzy zjistila, že vedle mě v autě nesedí blbec, ale muž. Podle úlevy v mužově tváři jsem pochopila, že prožívá zhruba totéž. Já jsem se celou dobu dívala na domky jako celek, na jejich náladu, rozkošné komíny, nerovné zdi, zasazení do krajiny, zatímco můj muž je preparoval zevnitř, počítal jejich místnosti, vyhodnocoval velikost podkroví a měřil sklon střechy. Nikdy v životě by mě nenapadlo dívat se na dům tímto způsobem a myslím, že i mému muži se ulevilo, když moje nadšené výkřiky dostaly formu, kterou je možné zakreslit a propočítat.

Kdykoli vám to doma bude drhnout a nebudete vědět proč, zkuste se prostě zeptat: Co ty vlastně vidíš? Možná budete překvapeni jako já. :-)