Jak žít ve svobodných vztazích

Znáte to, trh je přeplněn knihami o tom, jak být dobrými rodiči, partnery, syny i dcerami, jak komunikovat s kolegy i nadřízenými. Jsou v nich návodné věty, ukázkové rozhovory, pravidla a zásady.

Tak v tomhle vás zklamu. Nemám žádnou ukázkovou větu, žádné převratné zjištění, žádná zaručeně fungující pravidla. Zato ale za vše ručím svojí zkušeností.

Bude asi zvláštní, co teď napíšu, ale jsem z hloubi duše přesvědčená, že pro vytvoření dobrých vztahů a napravení těch špatných navenek není potřeba mnoho dělat. Chceš-li porozumět světu, nahlédni do svého nitra, píše Rudolf Steiner.

Naše děti (a koneckonců i partneři a kolegové) jsou nám zrcadly, to už tak nějak víme a někdy se tím docela dobře bavíme, jindy jim to těžko odpouštíme. Především děti nás dovedou dohnat k nepříčetnosti a nemilosrdně z nás vytahují na světlo všechno, co před světem umně skrýváme a před sebou samými pohřbíváme tak hluboko, abychom si to nemuseli ani připouštět.

Roky práce jako duchovní průvodce lidí hledajících štěstí a svobodu mě naučily jedno – dělat si navzájem nevědomky zrcadla je velké utrpení pro všechny a není z toho cesty ven pomocí pravidel ani návodných vět. Ale v okamžiku, kdy mám s kýmkoliv problém a položím si otázku: Co na tom všem štve mě? Co mě bolí? Přes co se nedovedu přenést?, a pravdivě si začnu odpovídat tím, že se otevřu svým pocitům, většinou si v jednu chvíli vzpomenu, že jsem se takhle cítila už někdy předtím. Možná si uvědomím, že se mi podobné situace opakují. Začnu si všímat, že reaguji emotivně v okamžicích, které mají něco společného.

No a tady konečně přichází možnost začít žít ve svobodných vztazích. Nejdřív to jde pomaloučku, trochu kostrbatě, ale když si začneme vzpomínat, že jsme si sem navzájem všichni přišli pomoct vzpomenout si, kdo doopravdy jsme, už tu najednou nejsem já a ti druzí. Můžeme si navzájem pomáhat ve chvílích, kdy ztrácíme bdělost a probouzí se v nás nějaká stará potlačená bolest. Ale to vyžaduje velkou hromadu lásky a soucitu a ty se nám otevřou, když tuhle lásku a soucit probudíme nejprve ze všeho k sobě samotným. A láska přichází, když jako dospělí pomalu přestaneme být zraněnými dětmi, narovnáme vztahy se svými rodiči, odpustíme sobě i jim a přestaneme lpět na svých příbězích, křivdách i vinách. A jsme zase u citátu jednoho velikána: buďme změnou, kterou chceme vidět ve světě kolem nás.

A když spojíme tyhle dva citáty v jedno, vlastně nám z toho vyjde něco docela úlevného. Nemusím složitě řešit vztah s jedním a pak druhým, aby mi mezitím do života přišel třetí, se kterým budou moje vztahy ještě komplikovanější než s prvními dvěma. Celým svým životem ručím za to, že stačí vyřešit si vztah s jedinou osobou na celém světě, a tou jsme my sami. Všechny ostatní vztahy se buď automaticky narovnají, nebo od nás odpadnou jako něco, co už dále v životě nepotřebujeme prožívat.

K životu ve svobodných vztazích potřebujeme jen jediné. Lásku. A pravidla? Kurzy? Návodné rozhovory? Opravdová láska všechno zjednoduší  tak radikálně, že zbude jediné, poslední a velice radostné pravidlo formulované už před stovkami let svatým Augustinem: Miluj a dělej, co chceš.