Je to křehké

Tohle mi často říkají lidé, kteří jsou v procesu vnitřní proměny. Odpouštění, přepisování starých scénářů a otvírání se něčemu novému.

Je to křehké. Je to pořád ještě křehké.

Slyšela jsem to už tolikrát, že jsem se rozhodla o tom dnes napsat pár slov.

Když držím v dlani našeho malinkého křečíka Alítheiku, je ve velmi křehké pozici. Jedno neopatrné zmáčknutí a nemusí tu být. Pavouk lezoucí po podlaze je extrémně zranitelný, obzvlášť v rodině arachnofobiků. Přesto si předem nezjišťuje, jaký vztah k pavoukům mají obyvatelé oné podlahy. Pampeliška rostoucí ve spáře dokonale udržované terasy to má s největší pravděpodobností spočítané.

Takový je život.

Je ze samé podstaty křehký.

Jiný nebyl a nikdy nebude.

A to je důvod, proč tolik lidí zůstává v železné košili zvyků a jistot, přestože se v ní skoro nedá hýbat ani dýchat.

Přestože i ona je křehká a přijde chvíle, kdy i ta zkoroduje. Do té doby je však možné žít v iluzi, že tahle pseudojistota a neměnný stav budou trvat navždy. Co se děje, když zjistíme, že tomu tak není, vidíme dnes na každém kroku.

Život v přítomném okamžiku se podobá tomuto nádhernému obrázku od Lucie Ernestové Odvaha. Jedna noha je vždy vykročená a cesta viditelná jen na jediný krok dopředu.

Takový je skutečný život.

Pomíjivá křehkost na pozadí nesmrtelného, věčného vědomí.

(2021)